Pracovní
smlouvy
nejsou
pro
kočku
Miloš
Hrabě
V
labyrintu
pracovního
práva
Skutečným
podnikatelem
se
člověk
stává
v
momentě,
kdy
ve
své
soukromé
firmě
začne
zaměstnávat
další
osoby.
S
každou
z
nich
musí
podle
Zákoníku
práce
uzavřít
písemnou
pracovní
smlouvu.
Praxe
však
ukazuje,
že
řada
podnikatelů
této
povinnosti
nevěnuje
pozornost
a
podceňuje
ji,
což
vede
k
častému
poškození
zaměstnanců.
Podnikatel
musí
uzavřít
pracovní
smlouvu
písemně
a
jedno
její
vyhotovení
předat
zaměstnanci.
Pokud
jde
o
pracovní
poměr
kratší
než
jeden
měsíc,
uzavře
písemnou
smlouvu
jen
tehdy,
požádá-li
o
to
zaměstnanec
nebo
pokud
byla
zaměstnancova
způsobilost
k
právním
úkonům
omezena
či
zrušena
soudem.
Pokud
podnikatel
nedodrží
písemnou
formu
pracovní
smlouvy,
porušuje
své
povinnosti
stanovené
Zákoníkem
práce.
Platnosti
ovšem
nabývá
i
pracovní
smlouva
uzavřená
ústně.
Pracovní
smlouva
musí
zásadně
obsahovat:
-
druh
práce
(funkci),
na
kterou
je
zaměstnanec
přijímán,
-
místo
výkonu
práce
(obec,
pracoviště
nebo
jinak
určené
místo),
-
den
nástupu
do
práce
(tímto
dnem
vzniká
pracovní
poměr).
Tyto
náležitosti
jsou
důležité
pro
rozsah
pravomoci
podnikatele
k
převádění
a
překládání
pracovníka
na
jinou
práci
a
také
proto,
aby
se
zaměstnanec
mohl
bránit,
pokud
by
podnikatel
nedodržoval
sjednané
pracovní
podmínky.
Druh
práce
může
být
sjednán
úžeji
(např.
zámečník
v
opravářské
dílně)
nebo
šířeji
(např.
zámečník,
písařka,
účetní
apod.),
což
záleží
na
konkrétních
podmínkách.
Příliš
úzkým
vymezením
druhu
práce
mohou
vzniknout
potíže
podnikateli,
zejména
při
změně
činnosti.
Naopak
příliš
široké
vymezení
je
nevýhodou
pro
zaměstnance,
neboť
umožňuje
jeho
převádění
i
na
práce
s
nižším
mzdovým
ohodnocením.
Proto
je
třeba,
aby
smluvní
vymezení
vyhovovalo
jak
provozním
podmínkám,
tak
oprávněným
zájmům
zaměstnance.
Zpravidla
by
měl
být
druh
práce
sjednáván
tak,
že
se
omezí
na
určitou
konkrétní
profesi.
(Dokončení
příště:
Místo
výkonu
práce
a
chyby
v
pracovních
smlouvách)