Pachatelé
nejsou
neznámí
Jiří
Ruml,
Publicista
Někomu
vadí,
že
týrání
politických
vězňů
možno
trestně
stíhat
ještě
po
pětačtyřiceti
letech.
Jiným
zas,
že
k
tomu
dochází
až
po
pětačtyřiceti
letech.
Poněkud
kuriózní
je
však
stanovisko
těch,
kteří
vyčítají
příliš
pozdní
vypořádávání
s
minulým
režimem
a
současně
se
netají
tím,
že
jim
dost
libě
nevoní
zákon
o
nepromlčitelnosti
a
trestním
postihu
komunistických
zločinů.
U
lidí,
jimž
angažmá
v
okupační
normalizaci
připadá
jako
nejspolehlivější
možnost
vlastní
seberealizace,
to
nepřekvapuje,
neboť
jsou
zřejmě
ochotni
chápat
i
nevyhnutelnost
jisté
spolupráce
s
StB,
měl-li
dotyčný
potřebu
se
realizovat
ještě
úspěšněji.
Hůře
lze
chápat
podobný
postoj
k
onomu
zákonu
u
těch,
jimž
okupační
normalizace
vystavila
vysvědčení
nezpůsobilosti.
Ale
jsou
i
tací,
a
to
už
hraničí
se
schizofrenií.
Oni
totiž
nejsou
ochotni
si
přiznat,
že
vstup
vojsk
v
srpnu
1968
za
ně
vyřešil
dilema
jak
dál.
Kladou
si
otázku
co
by
kdyby
,
ale
nedovedou
si
na
ni
poctivě
odpovědět.
To
nakonec
vedlo
k
podpisu
moskevského
diktátu
a
následné
demoralizaci
společnosti.
Vzpomínám,
jak
nám
novinářům
neustále
vyčítali,
že
tempo
pražského
jara
ženeme
až
na
ostří
nože
a
své
tehdejší
selhání
zastírali
naší
nezodpovědnou
ukvapeností.
Přitom
bylo
jasné,
že
jejich
polidšťování
socialismu
má
své
nepřekročitelné
hranice.
Říkali
jsme
jim:
buď
ve
svém
příštím
akčním
programu
uvolníte
hráz
pluralitní
demokracie
a
do
roka
bude
veta
po
vedoucí
roli
vaší
strany,
již
se
nemíníte
vzdát,
anebo
opět
přitvrdíte
a
do
roka
budete
tam,
kde
skončil
Novotný.
Direktivní
režim
jiné
východisko
nezná.
Cizí
vojska
tedy
vlastně
pomohla
i
jim.
Tato
trochu
pozdní
připomínka
má
své
opodstatnění
právě
teď,
kdy
v
poklidu
odeznělo
dvacáté
páté
výročí
brutálního
zásahu
proti
demonstrantům
v
srpnu
1969.
Aby
se
pak
v
budoucnu
někdo
nedivil,
že
si
opět
dáme
na
čas.
Sotva
však
vypátráme
sovětské
vrahy,
kteří
zabíjeli
v
ulicích
našich
měst,
a
stejně
by
to
bylo
málo
platné,
když
Sovětský
svaz
už
neexistuje
a
jeho
nástupci
nejsou
ochotni
se
ani
omluvit,
natož
někoho
ze
svých
trestat.
Ale
nemělo
by
být
tak
těžké
určit
naše
viníky
za
masakr
při
prvním
výročí
okupace,
kdy
v
Praze
a
Brně
umírali
mladí
lidé.
Někdo
přece
musel
vydat
rozkaz
střílet
do
davů
a
z
něčích
hlavní
ty
smrtící
náboje
vyšly.
Že
by
se
nezachoval
jediný
protokol
o
použití
zbraně?
Ani
svědci??
Když
dovedla
polská
armáda
pohnat
před
soud
své
příslušníky,
kteří
v
opilosti
zabíjeli
v
Jičíně,
tím
spíš
bychom
měli
soudit
ty,
kteří
zabíjeli
o
rok
později.
Jestli
požití
alkoholu
není
polehčující
okolností,
o
to
víc
neomluvitelná
je
opilost
mocí.
Vyhlášku
o
výjimečných
opatřeních
tehdy
vypracovali
určití
komunističtí
právníci
z
příkazu
stranického
aparátu,
jemuž
vládl
generální
tajemník
Husák,
a
podepsali
ji
prezident
Svoboda,
předseda
Federálního
shromáždění
Dubček
a
předseda
vlády
Černík.
Nevím,
kdy
podpisoval
jediný
ještě
žijící,
ale
Dubček
se
potom
spíše,
vymlouval
než
omlouval,
že
podepsal
dodatečně
až
po
datu,
kdy
nařízení
vstoupilo
v
platnost,
což
mi
připadá
jako
okolnost
dokonce
přitěžující,
poněvadž
v
té
chvíli
už
mohl
nebo
měl
o
mrtvých
vědět.
Už
jsem
o
tom
jednou
psal
ještě
za
jeho
života,
aby
mi
někdo
nevyčítal
posmrtné
klevety,
ale
tehdy
jsem
si
dost
naléhavě
neuvědomoval
nepromlčitelnost
všech
komunistických
zločinů.
Zvláště
když
viníci
nejsou
neznámí
a
na
rozdíl
od
těch
zastřelených
pořád
ještě
žijí
mezi
námi.