Práce
pro
odsouzené
Komentář
Jiří
Franěk
Z
bezmála
deseti
tisíc
odsouzených,
kteří
si
v
českých
věznicích
odpykávají
své
tresty,
pouhá
polovina
pracuje.
Tolik
zpráva,
která
prošla
novinami.
Ta
zpráva
sice
končila
tečkou,
ale
asi
jen
velmi
nepozorný
čtenář
za
ní
necítí
otazník,
anebo
spíše
více
otazníků.
První
jednoduchá
otázka,
kterou
provokuje,
samozřejmě
zní,
proč
má
daňový
poplatník
odsouzeným
platit
hotel,
v
němž
jedno
lůžko
s
plnou
penzí
přijde
na
300
až
700
Kč
denně.
Pak
přijdou
další
otázky.
I
když
je
samozřejmě
a
bezpodmínečně
nutné
odmítnout
praxi
socialistického
vězeňství,
které
zdůrazňovalo
údajně
převýchovnou
funkci
práce,
v
němž
však
právě
práce
bývala
nejtvrdším
a
nejrafinovanějším
zostřením
trestu,
existuje
více
důvodů,
proč
by
odsouzení
pracovat
měli.
Ten
první
už
byl
jmenován.
Další
rozumný
důvod
pak
spočívá
v
tom,
že
propuštěný
vězeň
bez
koruny
v
kapse
je
vlastně
nucen
ihned
pokračovat
ve
své
trestné
činnosti,
zatímco
propuštěný
vězeň
trochu
finančně
zabezpečený
má
přinejmenším
teoreticky
zvýšenou
šanci
uchytit
se
v
normálním
životě.
Záleží
však
samozřejmě
především
na
osobnosti
odsouzeného.
Podle
naivních
představ,
ve
veřejném
mínění
bohužel
velmi
rozšířených,
jsou
všichni
trestanci
stejní,
samí
zavrženíhodní
zlí
Dětřichové.
Ve
skutečnosti
věznice
obývají
lidé
velmi
různorodí.
Jsou
tu
na
jedné
straně
skutečné
odpadky
společnosti,
opravdu
nenapravitelná
individua,
pro
něž
je
civilní
život
jen
občasnou
krátkou
epizodou
mezi
tresty.
Jsou
tu
však
také
pachatelé
nedbalostních
trestných
činů,
nejčastěji
řidiči,
kteří
někoho
zabili
nebo
zmrzačili
třeba
jen
z
pouhé
nepozornosti.
Jsou
tu
lidé,
kteří
se
dopustili
násilného
činu
v
afektu,
v
jediném
okamžiku
náhlého
zatmění
mysli.
A
jsou
tu
konečně
mladí
lidé
s
polehčující
okolností
nevyzrálé
osobnosti.
Tyto
skupiny
odsouzených,
anebo
přinejmenším
jistá
část
z
nich,
si
zaslouží
trochu
snahy
o
takzvanou
resocializaci,
protože
je
zde
naděje,
že
ta
snaha
nebude
marná.
Dát
těmto
lidem
zaměstnání
a
s
ním
možnost
výdělku,
mladistvým
navíc
třeba
i
příležitost
naučit
se
nějaké
řemeslo,
to
není
nějaký
dar,
který
bychom
my
ostatní
museli
zaplatit.
To
se
naopak
ve
většině
případů
vyplatí.
Za
totalitních
časů
obstarávala
vězeňská
muklotechna
převážně
mizerně
placené
práce,
pro
které
nebylo
možno
sehnat
civilní
pracovníky.
Ve
věznicích
však
nadarmo
tráví
čas
i
vysoce
kvalifikovaní
lidé,
kteří
by
mohli
sobě
i
svému
zaměstnavateli
vydělat
hodně
peněz
-
a
nepotřebují
víc
než
tužku
a
papír
plus
přísun
informací.
Odsouzení
mají
navíc
oproti
mnoha
civilním
pracovníkům
jednu
přednost:
pravidelný
režim
a
vynucená
životospráva
je
drží
ve
stabilní
formě.
Hledat
práci
pro
odsouzené
je
samozřejmě
především
věcí
odpovědných
státních
orgánů.
Při
naší
faktické
ne-nezaměstnanosti
je
to
však
téma
k
zamyšlení
i
pro
podnikatele.
Je
třeba
jen
oprostit
se
od
apriorních
představ
a
dojít
si
pro
informace
o
konkrétních
možnostech.