ln94204_139

Agonie chudých zbrojovek

Konverzi speciální výroby na Slovensku prosazoval již ÚV KSČ Peter Šporer, Sme Na Slovensku je všeobecně rozšířen názor, že za čtrnáctiprocentní až patnáctiprocentní nezaměstnanost nese odpovědnost především Václav Havel, který jako federální prezident v roce 1990 přijal rozhodnutí zrušit zbrojní výrobu.

Do roku 1990 totiž zaměstnávaly například Závody těžkého strojírenství (ZTS) na 88 tisíc lidí, zatímco nyní jich u nástupnických organizací pracuje stěží polovina. Před listopadovou revolucí představovala zbrojní produkce 60 až 70 procent z celkového objemu výroby ZTS, dnes je to přibližně pět procent (náhradní díly).

Václav Havel výrobu zbraní nezrušil Z rozhovorů s vedoucími pracovníky slovenských zbrojovek i s představiteli vlád Jána Čarnogurského, Vladimíra Mečiara a Jozefa Moravčíka však vyplývá, že speciální výroba by se tak jako tak ocitla ve stejné situaci. Ať se Václav Havel svým morálním odsouzením jakékoliv zbrojní výroby v tehdejším Československu politicky ukvapil, nebo ne, je zřejmé, že on ji nezrušil. Je možné, že kdyby vlády zprivatizovaly civilní výrobu v podnicích ZTS již před dvěma nebo třemi roky, nebyly by dnešní sociální důsledky tak tvrdé. Podniky ZTS jsou však stále státními kolosy a jejich cena den ze dne klesá.

Za připomenutí také stojí, že již v roce 1987 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ, že se na Slovensku bude zbrojní výroba postupně snižovat. Týkalo se to tanků a těžké dělostřelecké a raketové techniky. Nejvyšší orgán KSČ vycházel především ze skutečnosti, že po dodávce zbraní do Iráku, Libye a dalších zemí narůstaly slovenské pohledávky v zahraničí - odběratelé za zboží prostě neplatili. (Nedobytné slovenské pohledávky nyní představují několik desítek miliard korun, přičemž téměř 80 % připadá na vývoz zbraní.) Soutěž se západními vývozci Možnost vyvážet těžké zbraně ze Slovenska podstatně omezilo rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN o nebezpečných a konfliktních zemích. Slovenský zbrojní průmysl srazila na kolena snaha tento požadavek Rady bezpečnosti respektovat. Zbrojovkám zbývala pouze jediná šance - prosadit se kvalitou výrobků v soutěži se západními vývozci na povolených trzích.

To však znamenalo investovat do vývoje. V západních zemích je běžné, že do něho investují armády, které potřebují přezbrojit. Až poté může výrobce začít obchodovat s dalšími zeměmi.

Slovenské armádě ale chyběly prostředky. Chudé byly i zbrojovky, které v dobách socialismu odváděly své zisky státu, kterému nezáleželo na jejich budoucnosti. Proto nyní v martinském podniku (tanky) pracuje kolem šesti tisíc lidí z původních třinácti, v Dubnici (tankové věže, dělostřelecká technika) sedm ze čtrnácti tisíc a v Detvě (raketová technika) tři tisíce z někdejších dvanácti. Stát navíc rozhodl, že s ohledem na možné oživení produkce v budoucnosti nebudou haly na výrobu speciální techniky zlikvidovány. Dnes v nich stojí nevyužita jednoúčelová zařízení a zbrojovkám narůstají náklady. Stát se snaží podnikům ulevit v jejich táhlé agonii například oddlužením ve výši 2,3 miliardy korun z prostředků Fondu národního majetku. Platy zbývajících zaměstnanců jsou však dnes nižší než celoslovenský průměr.

Marné hledání trhů V době před posledními volbami prezentovaly populisticky a národně orientované strany potíže zbrojovek jako českou, případně Havlovu ránu pod pás. Mečiarova vláda pak před deseti měsíci jmenovala šéfem prodeje slovenských zbraní (firma Armex) bývalého předsedu Slovenské národní strany a jejího současného čestného místopředsedu Víťazoslava Morice. Byl to politický tah v době, kdy se SNS štěpila a Mečiar vstupoval do koalice, jejímž významným představitelem byl také právě pan Moric. Ten si vytkl za cíl proniknout na neobsazené trhy přijatelné pro Radu bezpečnosti. Zatím vše nasvědčuje tomu, že nemá příliš velký úspěch. Částečně to lze vysvětlit i tím, že území, která Slováci uvolnili kvůli konverzi, mezitím prý obsadili Poláci. Rusové také nespí a Češi se snaží prostřednictvím konsorcia RDP Group prosadit inovovaný tank T-72. Slováci (stejně jako Rusové nebo Poláci) prodávali pochopitelně přebytky své armády, ale po roce 1990 nevyrobili ani jeden tank. Není žádným tajemstvím, že těžko mohou dát něco dohromady, když mezitím zanikla většina dodavatelských podniků ze zemí bývalé RVHP.

Velkým problémem také je, že obchodníci s československými zbraněmi zůstali po rozdělení federace v České republice, ve službách pražského Omnipolu. Omnipol je zavedenou organizací, jejíž zaměstnanci mají osobní kontakty v konkrétních zemích a jsou schopni domluvit obchod při jediné večeři s arabským nebo jiným klientem. Stěží bylo možné očekávat výraznější úspěchy, když pan Moric a firma Armex tyto svazky ignorovali. Nesnažili se získat lidi z Omnipolu a zajímali se pouze o nové kontakty (z nedostatku jiných).

Argument české viny Je zajímavé, že ani při téměř dvouletém období Mečiarovy vlády, kdy zbrojovky přes podporu státu neustále upadaly, nevymizel názor, že jde o zasahování z Čech. HZDS a SNS na otázku, proč nedovedly postavit na nohy zbrojní průmysl, mlčí nebo se vyjadřují zdrženlivě. Na řečnických tribunách však argument české viny hojně využívají. Jejich příznivci totiž o poznání skutečných důvodů příliš nestojí.