ln94202_82

Chceme granty takhle? aneb Po hlavě do jámy lvové

Petr Harmanec, Místopředseda vědecké rady AV ČR Komu se poštěstilo získat v některé grantové agentuře úspěšně grant, zná výhody, které to přináší ve srovnání s tím, co jsme znali v minulosti. Přesto se domnívám, že grantový systém - tak, jak jej uskutečňují např. interní grantová agentura AV nebo celostátní grantová agentura - není pro stimulaci bádání v oblasti základního a vyhledávacího výzkumu optimální. Dokonce, že ve svých důsledcích povede časem spíše k poklesu skutečné produkce nových vědeckých výsledků.

Přidělování grantu na konkrétní projekt nutí každého žadatele, aby - stejně jako v dobách státního plánu základního výzkumu - závazně dopředu oznámil, co hodlá v následujících 2 - 3 letech objevit či vyzkoumat. Vím z vlastní zkušenosti, že tohle je v základním výzkumu - zejména tváří v tvář mezinárodní konkurenci - velice svazující.

Místo aby vědce maximální měrou osvobodil od organizační a byrokratické činnosti a dovolil mu klidně a soustředěně pracovat, představuje grantový systém citelný vzrůst papírování, o jehož skutečné hodnotě nejsem příliš přesvědčen. Žadatel musí sepsat celý projekt a podat k posouzení v mnoha exemplářích, musí psát roční hlášení o plnění plánu a závěrečnou zprávu. - V úhrnu ztráta i několika pracovních týdnů.

K dokonalosti byl tento absurdní systém doveden v USA. Výstižně to charakterizoval můj kamarád a bývalý kolega, teoretik Hubbleova kosmického dalekohledu v Goddardově středisku NASA. Napsal mi nedávno, že se rozhodl založit brigádu kapitalistické práce, pro kterou složil i hymnu Od deadlajny k deadlajně jdem...

Rozumné maximum, které si grantové agentury obvykle mohou dovolit, je požádat o posudek návrhu tři různé recenzenty. Pokud jde o recenzenty tuzemské, bude výběr v mnoha oborech nutně velice omezený. Navíc je zřejmé, že i v případě zahraničních recenzentů může být souhrn názorů pouhých tří posuzovatelů náhodný nebo předpojatý.

Asi nejvíc mi na přidělování grantů na konkrétní projekty vadí to, že úspěch je často více vázán na to, co slibuji, než na to, co jsem v minulosti ve vědě dokázal. Všichni jsme tak vedeni k tomu, abychom se cvičili v literárních schopnostech a taktice při stylizaci návrhů. Boj o získání grantů se tak stává novou profesí, která je daleko více svého druhu uměním nežli vědou. Navíc, ačkoliv to může znít poněkud přemrštěně, asi bych skutečně originální nápad v žádosti o grant neuvedl nebo alespoň nesdělil otevřeně. Konkurence ve vědě existuje a stávající systém poskytuje navrhovatelům jen malou ochranu proti zcizení nápadů.

Má-li se současný grantový systém vypořádat alespoň s některými výše uvedenými problémy, bude nutné hromadit problémy další. Např. úsilí hodnotit soustavněji a přísněji, zda grantový kolektiv skutečně plní své sliby, musí vést k ještě větší administrativní zátěži pro hodnotící i hodnocené. Celkově tak vzniká velice nebezpečná zpětná vazba. Aktivní vědci z naší - zdaleka ne nepřeberně bohaté - vědecké obce, se stali postupně členy a funkcionáři volených i jmenovaných orgánů vysokých škol či Akademie věd a jejich ústavů, často titíž lidé však pracují i v orgánech grantových agentur či dokonce v Radě vlády pro vědu a technologie, a jejich vědeckou práci nutně víc a víc omezuje činnost organizační a hodnotitelská. Pokud se nad svým přesyceným systémem organizování a hodnocení vědy včas vážně nezamyslíme, může se stát, že toho k hodnocení bude stále méně a méně.

Co tedy navrhuji? Předně osobní operační granty. Není nic logičtějšího, než použít osobní atestace jednotlivých vědců k tomu, aby jim na následující období do další atestace byly přiděleny osobní operační granty ve výši, která by se stejně jako zvýšení či snížení platu řídila zhodnocením jejich práce za uplynulé období. Tento systém je ve své podstatě daleko objektivnější, protože vychází z předem známých kriterií (publikace, citace, pedagogická či organizační činnost pro pracoviště apod.) a pracovník je hodnocen podstatně větším počtem hodnotitelů než v případě grantové přihlášky. Zároveň se dva systémové prvky výhodně spojí v jeden a celá administrativní zátěž se zredukuje na agendu atestace. Každý pracovník pak může dle vlastní úvahy využít přidělené prostředky k zahraničním cestám, nákupu počítače, pozvání kolegy či podpoře prázdninových studentů a podobně. To automaticky povede k hospodárnému nakládání s přidělenými prostředky, neboť vím, že v následujících čtyřech letech už nic víc nedostanu. Pokud jde o postgraduální studenty, mohla by atestační komise přiznat určité prostředky navíc každému školiteli či vedoucímu týmu, aby mohl svého žáka např. nechat prezentovat výsledky disertace na mezinárodní konferenci. Právě tak je možné stanovit vhodnou startovní částku začínajícím samostatným vědcům, která by se normálně upravovala při další atestaci. Takto koncipovaný systém poskytuje i plnou svobodu pro neformální spolupráci vědců z různých pracovišť - opět bez zbytečné administrativy.

Stávající grantové agentury by se v takto pojatém systému mohly omezit na financování nákladných projektů, které jsou mimo dosah operačních grantů, a na vypisování cílených projektů, které jsou v zájmu nějakého zadavatele (společnosti, vlády či ministerstva, průmyslu, armády apod.).

Takto uspořádané financování již řadu let funguje velice úspěšně v oboru přírodních a technických věd v Kanadě a kanadští kolegové jsou s ním spokojenější, než se systémem americkým. Domnívám se, že ve chvíli, kdy naše vláda zastává sympatický názor, že její role v organizaci vědy končí určením procenta hrubého národního důchodu, které může být z rozpočtu na vědu použito, je takovýto systém plně uskutečnitelný v našich podmínkách. Jsem přesvědčen, že by vedl k většímu pracovnímu klidu a ke značnému poklesu organizační zátěže pro mnohé z nás.