Životní
prostředí
a
společenský
systém
Václav
Klaus,
Premier
české
vlády
Otázky
životního
prostředí
a
s
ním
do
jisté
míry
související
kvality
samotného
lidského
života
jsou
právě
v
dnešní
době
zcela
oprávněně
v
centru
naší
pozornosti.
Je
to
jak
z
toho
důvodu,
že
nám
odstranění
totalitního
režimu
umožňuje
nahlas
o
tom
všem
mluvit,
tak
z
toho
důvodu,
že
konečně
máme
šanci
něco
změnit.
Stále
více
si
uvědomujeme,
že
člověk
dvacátého
století
má
daleko
mocnější
(a
tudíž
i
nebezpečnější)
technické
prostředky
k
zasahování
do
okolní
přírody
než
kdykoli
v
minulosti
a
že
s
nimi
proto
musí
zacházet
mimořádně
opatrně
a
zodpovědně.
Ne
náhodou
diskutovala
česká
vláda
v
polovině
srpna
koncepci
státní
politiky
ochrany
životního
prostředí,
ne
náhodou
se
v
Praze
koncem
srpna
sešel
kongres
Mezinárodní
unie
geografů
zhruba
nad
stejným
tématem.
Ne
všechno
je
však
jasné
a
všeobecně
přijímané.
Při
obou
těchto
příležitostech
jsem
se
proto
pokoušel
tento
problém
posouvat
z
dimenze
technické
či
přírodovědecké
či
aprioristicky
fundamentalistické
(zjevená
pravda)
do
sféry,
kam
skutečně
patří,
do
sféry
lidského
rozhodování
a
lidského
chování.
Jedině
tehdy,
mluvíme-li
o
rozhodování
a
chování
lidí,
a
ne
o
poučkách
fyziky
či
biologie,
jsme
v
reálném
světě,
v
existujícím
společenském
systému,
a
to
je
bohužel
právě
to,
na
co
bývá
odborníky
té
či
oné
profese
často
zapomínáno.
Ve
svém
projevu
na
pražské
konferenci
geografů
a
ekologů
jsem
proto
vyšel
-
podle
mého
názoru
-
z
klíčové
teze:
kvalita
života
(jakkoli
je
tento
termín
nesmírně
vágní
a
jakkoli
nemůže
být
úzce
spojován
jen
s
životním
prostředím)
je
logickým
důsledkem
fungování
společenského
uspořádání,
ve
kterém
žijeme;
je
výsledkem
milionů
rozhodování
milionů
jednotlivců,
kteří
v
něm
žijí;
je
výsledkem
jejich
spontánního
chování.
To
je
sice
myšlenka
pro
většinu
z
nás
na
první
pohled
nesporná
a
naprosto
triviální,
ale
v
konkrétních
případech
to
bývá
chápáno
úplně
jinak.
Spíše
se
vychází
z
toho,
že
kvalita
životního
prostředí
je
důsledkem
chování
nikoli
nás
všech,
ale
chování
jen
někoho
z
nás,
že
je
dokonce
důsledkem
chování
někoho
jiného
než
nás
samých
a
že
je
převážně
důsledkem
toho
či
onoho
chování
státu,
jeho
vědomé
politiky
přímo
v
oblasti
životního
prostředí.
Musím
trvat
na
tom,
že
tento
postoj
představuje
zásadní
omyl.
Fakt,
že
je
v
diskusi
o
životním
prostředí
úloha
explicitní
politiky
osvíceného
státu
vysoce
přeceňována
a
role
autonomního
chování
svobodných
jednotlivců
stejně
tak
podceňována,
je
-
metodologicky
chybný
jako
východisko
pro
popis
reality
existující
kolem
nás,
-
škodlivý
jako
návod
pro
politiku
státu,
-
ideologicky
zavádějící,
protože
odráží
nedůvěru
v
racionalitu
chování
každého
z
nás
a
protože
implikuje
falešnou
víru
ve
schopnosti
některých
z
nás
vytvořit
pro
nás
ostatní
lepší,
dokonalejší
svět.
Tyto
tři
aspekty
problému
zřetelně
naznačují,
že
nejde
o
věci
okrajové,
ale
že
jde
o
samotnou
podstatu
našeho
světového
názoru.
Jsem
hluboce
přesvědčen,
že
uskutečněná
likvidace
komunismu
v
oblasti
politické
i
ekonomické
a
probíhající
rychlé
vytváření
svobodné
společnosti
a
tržní
ekonomiky
jsou
těmi
nejvýznamnějšími
příspěvky
ke
zlepšování
kvality
života
a
životního
prostředí,
který
jsme
jako
země
vůbec
mohli
učinit.
Tržní
systém,
založený
na
rozhodujícím
podílu
soukromého
vlastnictví
a
na
deregulovaném
cenovém
systému,
je
systémem
ve
své
prapodstatě
hospodárným,
je
systémem
přírodu
šetřícím,
a
jako
takový
nemá
žádnou
reálnou
alternativu.
Jak
přesvědčivě
ukázala
zkušenost
našeho
minulého
období,
žádná,
jakkoli
dobře
míněná
aktivita
státu,
vědců
či
ekologických
iniciativ
nemůže
tento
systém
nahradit,
může
ho
jen
rozbít.
Jedině
soukromé
vlastnictví
(a
nikoli
plamenná
hesla)
vytváří
zodpovědnost,
tolik
potřebnou
pro
citlivé
zacházení
s
přírodou.
Jedině
ceny,
odrážející
skutečné
poměry
na
trhu
(poptávku
a
náklady)
nám
dávají
základní
informaci
o
vzácnosti
(a
chtěl
bych
připomenout,
že
bez
tohoto
termínu
nelze
životní
prostředí
a
jeho
případné
ohrožení
vůbec
definovat)
a
tím
nás
vysvobozují
ze
světa
tmy
a
naší
rozhodovací
slepoty
a
umožňují
racionální
rozhodování.
Toto
individuální
rozhodování
z
různých
důvodů
-
které
jsme
vždy
velmi
pečlivě
studovali
a
specifikovali
-
nestačí
a
musí
být
ve
vhodné
míře
doplňováno
rozhodováním
státu.
Vytvoření
svobodného,
demokratického
politického
systému
znamenalo
nejen
individuální
svobodu
a
zbavení
se
komunistické
diktatury,
ale
znamenalo
i
vytvoření
racionálního
mechanismu
pro
společenskou
volbu.
Podstatné
je,
že
na
demokratickém
základě
utvářená
společenská
volba
představuje
jakýsi
vektorový
součet
názorů
nás
všech
(zapřisáhlých
ekologů
i
fanatiků
nejposlednějších
výdobytků
reklamou
podporovaných
zbytečností)
a
že
náš
dnešní
politický
systém
nepreferuje
-
naštěstí
-
ani
jedny,
ani
druhé.
Spor
o
ekologii
a
kvalitu
života
není
výrazem
odlišného
názoru
na
nezbytnost
racionálního
udržování
kvalitního
životního
prostředí,
ale
je
sporem
o
to,
zda
respektovat
nutnost
podřízení
se
současným
ekonomickým
a
politickým
mechanismům
individuální
a
společenské
volby
nebo
zda
se
je
pokoušet
nahrazovat
mechanismem
jiným
-
rozhodováním
elity,
rozhodováním
více
vědoucích,
silněji
problém
cítících,
hlasitějších.
Přijmout
tuto
alternativu
by
nás
vracelo
ke
společenskému
systému,
který
jsme
zde
už
měli
a
který
-
aspoň
někteří
z
nás
-
určitě
nechceme
znovu
vyvolávat
v
život.
Chyba
(jakkoli
dobře
míněného
rozhodování),
učiněná
autoritativně
mimo
tyto
základní
demokratické
mechanismy,
je
totiž
daleko
osudovější
než
nejrůznější
dílčí
nedostatky
těchto
mechanismů
samotných.
Právě
toto
vědomí
musí
být
východiskem
našeho
uvažování
i
v
oblasti
životního
prostředí
a
kvality
lidského
života.