Čtyři
porážky
SNP
Jiří
Hanák
Slovenské
národní
povstání
provázela
nepřízeň
mocných
od
samého
počátku.
Nejdříve
ho
zrazovala
Moskva
zřejmou
nechutí
pomoci
mu.
Neměla
ho
totiž
pod
kontrolou,
a
neměla
proto
zájem
na
jeho
úspěchu.
Ani
po
válce
se
fenoménu
SNP
nevedlo
lépe.
Hodnotil
se
totiž
velmi
pragmaticky:
podle
okamžité
potřeby
moskevských
satrapů
v
Praze,
přičemž
vůbec
nezáleželo
na
tom,
šlo-li
o
Čechy
nebo
o
Slováky.
O
místo
Slovenského
národního
povstání
v
historii
se
vedou
spory
i
v
dnešním
samostatném
Slovensku.
Doprovázejí
je
neuvěřitelné
paradoxy.
Například
loni
zorganizovala
Křesťanskosociální
unie,
které
předsedá
poradce
slovenského
prezidenta
Ján
Klepáč,
seminář
o
SNP,
nazvaný
Černý
den.
Tím
černým
dnem
mělo
být
povstání,
které
letos
umožnilo
slovenskému
prezidentovi
jako
reprezentantovi
země
protifašistické
koalice
účastnit
se
oslav
vylodění
v
Normandii.
A
ještě
před
několika
dny
napsala
místopředsedkyně
Slovenské
národní
strany
ve
Slovenské
republice,
že
povstání
vzalo
Slovákům
samostatnost.
Slovenské
národní
povstání
sledovalo
dvojjediný
cíl:
přispět
k
boji
proti
fašismu
a
přihlásit
se
k
Československé
republice.
Nikoliv
však
dále
k
modelu
republiky
předmnichovské.
Po
dvou
měsících
bylo
sice
vojensky
poraženo,
Slovensko
však
už
nemohlo
být
řazeno
k
hitlerovským
spojencům,
přestože
v
průběhu
druhé
světové
války
bojovalo
po
boku
nacistů
55 000
slovenských
vojáků.
Po
povstání
už
nebylo
možné
přehlížet
ani
reálnou
existenci
slovenského
národa
a
z
toho
plynoucí
nároky
na
úpravu
česko-slovenských
vztahů
ve
společném
státě.
Místo
toho
však
odkaz
SNP
čekaly
další
porážky.
Nejprve
v
roce
1960,
kdy
novým
územněsprávním
členěním
byla
Bratislava
degradována
na
provinční
městečko
a
ze
Slovenské
národní
rady
zbyl
jenom
stín,
potom
o
osm
let
později,
kdy
z
federalizace
zbyl
jen
ironicky
normalizační
škleb.
Zaznamenají-li
nacionalistické
síly
úspěch
v
nadcházejících
slovenských
volbách,
je
pravděpodobné,
že
se
SNP
dočká
i
porážky
čtvrté.