Hra
o
Tengovo
dědictví
v
Číně
začíná
Milan
Slezák
Teng
Siao-pching,
uctivě
nazývaný
Velký
architekt
a
neuctivě
přezdívaný
Malá
lahev,
se
v
něčem
silně
podobá
dávnému
čínskému
vladaři
Čchin
Š'
Chuang-timu.
Stejně
jako
krutý
vladař
z
třetího
století
před
křesťanským
letopočtem,
věří
také
Teng
na
velké
reformy.
Věří
i
tomu,
že
je
musí
podporovat
politika
železné
pěsti.
Devadesátiny
Velkého
architekta
připadly
na
počátek
tohoto
týdne
a
obešly
se
bez
bombastických
oslav.
Ba
dá
se
říci,
že
minuly
takřka
nepozorovaně.
Což
je
na
východoasijské
poměry
velmi,
velmi
zvláštní.
Částečně
za
to
může
tajfun
Fred,
který
v
těch
dnech
nelenil
a
upoutal
na
sebe
pozornost
Číňanů.
A
částečně
je
vinen
sám
Teng,
který
pompou
a
pozlátky
všeho
druhu
vždy
a
upřímně
pohrdal.
Stál
totiž
o
holou
moc.
Tu
si
podržel
i
poté,
co
odešel
do
důchodu.
Navzdory
tomu,
že
si
do
výměnkářského
koutka
přetáhl
oficiálně
pouze
předsednictví
v
čínské
bridžové
asociaci,
ovlivňoval
Teng
dalších
několik
let
rozhodujícím
způsobem
čínskou
politiku.
(Mimochodem:
napodobil
zvyklosti
z
Japonska
dvanáctého
století.
Císaři
tam
po
dosažení
určitého
věku
dobrovolně
abdikovali,
vstupovali
do
mnišského
stavu,
a
z
klášterního
ústraní
pak
řídili
celou
zemi
-
přes
hlavy
svých
nebohých
nástupců.)
Dnes
je
Teng
vyčerpaným
a
vážně
nemocným
starcem.
Říká
se,
že
má
Parkinsonovu
chorobu
a
že
jeho
nemoc
postupuje
mílovými
kroky.
Není
ani
jisté,
zda
se
dožije
okamžiku,
na
který
se
tolik
těší:
chvíle,
kdy
v
létě
1997
vrátí
Británie
Číně
Hongkong.
A
tak
se
pozorovatelé
místo
na
Tenga
začínají
zaměřovat
na
muže,
kteří
vstupují
do
hry
o
Tengovo
dědictví.
Z
velkého
stínu,
který
vrhal
tento
malý
muž,
se
v
poslední
době
vynořil
trojlístek
Ťiang
Ce-min
(hlava
strany
i
státu),
Li
Pcheng
(premiér
a
člen
politbyra)
a
Ču
Žung-ťi
(vicepremiér,
člen
politbyra).
Osmašedesátiletý
Ťiang
je
figurou
navýsost
nevýraznou.
Ale
právě
tomu
vděčí
za
svůj
vzestup:
v
rozhodující
chvíli
vadil
nejmenšímu
počtu
voličů...
V
posledním
roce
se
zabýval
krajně
namáhavou
činností:
pracoval
na
zvýšení
své
prestiže.
Je
šéfem
mocné
vojenské
komise
při
ÚV
KS
Číny
-
ale
armádní
špičky
si
prý
od
něj
udržují
odstup.
Stejně
tak
pekingští
byrokraté.
S
pekingskými
byrokraty
je
zadobře
premiér
Li
(66).
Tento
komunistický
konzervativec
požívá
od
masakru
na
náměstí
Tchien-an-men
přezdívky
pekingský
řezník.
Ústy
velebí
trh,
srdcem
tíhne
k
direktivnímu
hospodářství.
Po
Tengově
smrti
by
mohl
vést
tažení
proti
reformám.
Náměstek
Ču,
stejně
starý
jako
Li,
bývá
někdy
přirovnáván
k
Michailu
Gorbačovovi.
Vyznačuje
se
pragmatičností,
smyslem
pro
suchý
humor
a
spoustou
nepřátel,
obzvláště
mezi
starou
gardou.
Ztělesňuje
reformy
a
jeho
další
politický
osud
závisí
na
ekonomické
stabilitě.
V
okamžiku
Tengovy
smrti
nebude
asi
nikdo
z
těch
tří
natolik
silný,
aby
se
zmocnil
rozhodujícího
dílu
moci.
Proto
se
dá
čekat
přechodné
období
triumvirátní
vlády.
Nedá
se
však
vyloučit
možnost,
že
uspějí
jiní,
méně
pravděpodobní
kandidáti.
Kupříkladu
sedmdesátiletý
Čchiao
Š'
či
pětasedmdesátiletý
Čao
C'jang.
Čchiao
se
Tengovi
podobá
tím,
že
má
rád
koutky,
do
nichž
se
sbíhají
všechny
důležité
nitky.
Býval
šéfem
tajné
služby.
A
to
znamená,
že
na
své
soky
leccos
ví.
Dnes
je
předsedou
parlamentu.
Čao
býval
generálním
tajemníkem
strany
a
oficiálním
Tengovým
následníkem.
V
době
studentských
protestů
přišel
o
všechny
funkce
(radil
totiž
k
umírněnému
postupu
vůči
demonstrantům)
a
octl
se
v
domácím
vězení.
Letos
se
snaží
o
návrat
do
politiky.
Nikoli
neúspěšně,
zdá
se.
Na
koho
z
nich
se
usměje
štěstí?
Alexandr
Makedonský,
dotázán
na
smrtelném
loži,
komu
že
odkáže
svou
říši,
lakonicky
odpověděl:
Tomu
nejschopnějšímu.
Teng
si
s
jistou
nechutí
vybral
Ťianga.
Zda
je
právě
on
tím
nejschopnějším,
ukáže
budoucnost.
A
možná,
že
blízká.