Michelle
Pfeifferová
nemůže
zároveň
žvýkat
žvýkačku
a
zpívat.
Ve
filmu
"Báječní
Bakerovi
hoši"
však
dokazuje,
že
je
to
jediná
věc,
kterou
neumí,
tedy
přinejmenším,
když
hraje
ve
filmech.
Jako
drsná
i
svůdná
barová
zpěvačka
Michelle
Pfeifferová
ve
filmu
"Báječní
Bakerovi
hoši"
zpívá
a
vede
si
více
než
dobře.
V
roli
Susie
Diamond
zvládá
každou
píseň
jako
hvězda,
jako
by
slyšela,
jak
má
píseň
znít,
uvnitř
své
hlavy
a
soustředila
se
na
to,
aby
se
její
projev
shodoval
s
tímto
vnitřním
tónem.
Avšak
její
vášnivost
začíná
i
končí
s
hudbou.
Když
nevystupuje
před
publikem,
připravuje
se
na
písně
tak,
že
si
z
úst
vyndá
žvýkačku,
a
konec
dá
najevo
vložením
žvýkačky
zpět
do
úst.
Jako
téměř
vše
v
tomto
nádherně
romantickém
a
kousavém
filmu
vypadá
Susie
Michelle
Pfeifferové
jako
někdo,
koho
jste
už
kdysi
viděli
v
mnoha
příbězích
ze
show-businessu
(dokonce
i
její
jméno,
Susie
Diamond,
zní
jako
jméno
postavy,
kterou
už
musela
hrát
Marilyn
Monroe).
Přesto
"Bakerovi
hoši"
a
určitě
ani
Michelle
Pfeifferová
nejsou
nic,
co
by
pocházelo
z
nějakého
trezoru
videonahrávek.
Mladý
spisovatel
a
režisér
Steve
Kloves
(ještě
mu
není
30
let)
zatím
produkoval
pouze
jediný
film,
napsal
scénář
k
Závodu
s
měsícem,
nádherné
vyzrálé
sérii
snímků
ze
40.
let.
Oba
filmy
jsou
naplněny
nostalgickou
vnímavostí
někoho
mnohem
staršího,
někoho,
kdo
neodmítá
sny,
ale
má
také
dostatek
zkušeností
na
to,
aby
znal
své
možnosti.
Nicméně
Kloves
režíroval
svůj
vlastní
film
bez
sentimentality
a
svým
vlastním
výstředním
tempem,
"Bakerovi
hoši"
jsou
zároveň
smutně
baladičtí
i
komičtí.
Materiál,
který
mohl
dopadnout
jako
strašlivé
klišé,
pojímá
zcela
nově,
například
způsob,
jakým
Susie
uvádí
publikum
do
vytržení
při
svém
prvním
vystoupení
s
bratry
Bakerovými.
Samozřejmě
není
na
škodu,
že
Kloves
vykompenzoval
nedostatek
svých
zkušeností
za
kamerou
techniky,
kteří
přesně
vědí,
co
mají
dělat.
Většina
smyslnosti
v
tomto
filmu
vychází
z
rafinovaně
svádivé
práce
Michaela
Ballhause
s
kamerou.
Po
mnohaleté
spolupráci
se
zesnulým
německým
režisérem
Wernerem
Rainerem
Fassbinderem
a
v
poslední
době
s
Martinem
Scorsesem
("Po
zavírací
době",
"Barva
peněz",
"Poslední
pokušení
Krista")
si
Ballhaus
vytvořil
osobitě
proměnlivý
styl.
A
duchaplný
hudební
doprovod
Dava
Grusina
si
bez
povýšenosti
osvojuje
otřepané
požadavky
na
restaurační
hudbu
("atmosféra"
je
nezbytností).
Ačkoliv
Pfeifferová
hraje
dost
okázalou
roli
-
má
ty
nejkomičtější
repliky
a
obléká
se
do
přepychových
šatů
a
bot
na
vysokém
podpatku
-
hoši
jsou
také
velmi
dobří.
Co
se
zpočátku
zdálo
jako
dobrý
nápad,
totiž
aby
bratři
Bridgesovi
(Jeff
a
Beau)
hráli
bratry
Bakerovy,
se
nakonec
skutečně
osvědčilo.
Kdo
se
někdy
pokoušel
chovat
se
před
kamerou
"nenuceně",
dobře
ví,
že
je
mnohem
přirozenější
dopadnout
jako
naprosté
dřevo.
Je
tedy
docela
možné,
že
ta
báječná
součinnost
mezi
bratry
není
vůbec
přirozená
a
že
Jeff
a
Beau
museli
dřít
jako
mezci,
aby
svou
bratrskou
lásku
-
a
zášť,
pocit
marnosti
a
vztek
-
zahráli
tak
opravdově.
Na
začátku
filmu
bratři
Bakerovi
dělají
to,
co
dělají
už
15
let
profesionálně
a
dvakrát
tak
dlouho
sami
pro
sebe:
jsou
vynikající
pianisté
a
hrají
tváří
v
tvář
na
dvě
piana.
Jsou
amatéry
hrajícími
v
malých
hotelech
(ne
v
těch
nejlepších)
a
v
restauracích
v
Seattlu.
Neshazují
však
své
publikum
tím,
že
by
bagatelizovali
své
vystupování.
Pokud
okolnosti
(například
pravidelné
živé
vystoupení
v
"tropickém"
baru)
nevyžadují
zvláštní
kostýmy,
jako
jsou
například
havajské
košile,
nosí
po
většinu
večerů
smokingy.
Plnoštíhlý
Beau,
který
působí
jako
celý
žhavý
do
toho,
aby
se
posluchačům
zavděčil
svým
klenutým
obočím
a
kulatým
obličejem,
hraje
staršího
bratra
Franka.
Frank
připravuje
program,
stará
se
o
administrativu
a
přistupuje
k
této
práci
jako
k
jakékoliv
jiné.
Je
dokonce
schopen
pomýšlet
na
práci,
díky
níž
tráví
300
večerů
v
roce
mimo
domov,
jako
na
spořádané
zaměstnání.
Má
ženu
a
dvě
děti
a
dům
na
předměstí;
diváci
uvidí
pouze
dům,
a
to
až
téměř
ke
konci
filmu.
Frank
se
před
uměleckými
agenty
mírně
shazuje,
pravděpodobně
ne
více
a
ne
méně,
než
by
musel,
kdyby
pracoval
pro
velkou
společnost.
Ve
svém
volném
čase
nosí
pletené
zapínací
svetry.
Jeff
Bridges
hraje
mladšího
bratra
Jacka,
který
si
připadá
trochu
jako
buřičský
umělec,
žije
v
podkroví
se
svým
nemocným
psem
a
občas
jej
navštěvuje
malé
děvče
z
horního
poschodí,
které
slézá
po
požárním
schodišti.
Přesto
je
Jack
tím,
kdo
si
pamatuje
každý
pajzl,
ve
kterém
hráli,
a
kdy,
a
svědomitě
se
večer
co
večer
dostavuje
do
práce
(sám
se
utěšuje
pitím
a
objevuje
se
vždy
až
na
poslední
chvíli).
Mladší
Bridgesův
Jack
vypadá
hubenější,
než
býval
dřív,
je
velmi
přitažlivý
a
cynický
a
také
mnohem
smutnějším
případem
než
Frank,
který
dokázal
otesat
své
sny
tak,
aby
odpovídaly
skutečnosti
bez
toho,
aby
se
cítil
příliš
podvedený.
Dokáže
žít
s
malými
radostmi.
Kloves
poskládal
dohromady
několik
neocenitelných
okamžiků.
Ty
zahrnují
zkušební
vystoupení
Jennifer
Tillyové,
když
se
uchází
o
místo
zpěvačky
ve
skupině
Bakerovi
hoši.
Ve
své
roli
přítelkyně
člena
zločinecké
bandy
v
televizní
show
"Hill
Street
Blues"
prokázala
Tillyová
se
svým
cvrlikajícím
hláskem
značný
humorný
potenciál.
Zde
podává
báječný
výkon,
zvláště
při
své
horlivě
strašlivé
interpretaci
písně
"Candy
Man",
kterou
zpívá,
zatímco
si
pyšně
vykračuje
v
bavlněném,
sladce
růžovém
angorském
svetříku,
který
už
nemůže
být
dokonalejší.
(Ten
ladí
k
jejímu
hlasu.)
A
to,
jak
Michelle
Pfeifferová
pojala
píseň
"Making
Whoopee",
a
způsob,
jak
ji
Ballhaus
snímá
od
špičky
jejích
červených
lodiček
nahoru
po
jejích
těsně
přiléhavých
červených
šatech
ze
sametu,
by
vám
mohlo
připomenout
Marilyn
Monroe,
pokud
by
se
však
Michelle
Pfeifferová
sama
nestala
oprávněně
hvězdou.
VIDEO
TIP:
Pokud
byste
chtěli
vidět
Michelle
Pfeifferovou,
jak
poprvé
zpívá
ve
filmu,
a
máte
dostatek
trpělivosti,
podívejte
se
na
film
"Pomáda
2".
Tam
ji
najdete.
Ještě
lepší
však
je
ověřit
si
její
smysl
pro
humor
ve
filmu
"Manželství
s
mafií",
v
příjemné
komedii
z
mafiánského
prostředí
od
Jonathana
Demmeho.