Když
jsme
jej
viděli
naposledy,
vyřešil
agent
FBI
Nick
Mancuso
tajemství
vraždy,
rozpletl
politický
skandál
ve
Washingtonu
a
v
miniseriálu
"(Favorite
Son)
Oblíbený
syn"
vyždímal
docela
dobrou
sledovanost.
Co
přijde
pro
mrzoutského
agenta
FBI
se
srdcem
ze
zlata
dál?
Nějaký
podobný
seriál,
samozřejmě.
Existuje
spousta
horších
inspirací
pro
televizní
pořady
-
a
většina
z
nich
už
je
zařazena
do
podzimního
vysílání:
jeptiška
vychovávající
pár
roztomilých
sirotků.
Matka
vychovávající
ve
slumu
pár
roztomilých
mladičkých
modelek.
Banda
opálenců
v
plavkách
hrajících
si
na
roztomilé
záchranáře.
V
takovém
kontextu
se
strhující
výkon
Roberta
Loggii
jako
nepříjemného
až
mrzoutského
agenta
veterána
zdá
být
lepší
koncesí
pro
seriál
než
většina
ostatních.
Týden
po
týdnu
v
seriálu
"Mancuso
FBI"
(NBC,
pátek,
22.00
východního
času)
šťourá
ve
zločinných
praktikách
bohatých,
slavných
a
mocných
z
washingtonské
scény
-
neřízená
střela
na
palubě
FBI.
V
prvních
několika
týdnech
vycházel
seriál
"Mancuso
FBI"
přímo
z
novinových
titulků,
což
je
buď
chvályhodný
pokus
o
aktuálnost
nebo
nedostatek
představivosti
či
obojí.
V
úvodním
dílu
vystupoval
nastávající
ministr
obrany
obviněný
ze
sukničkářství
(podle
Johna
Towera).
Když
je
jeho
sekretářka
nalezena
mrtvá
v
politikově
bazénu,
je
k
vyšetřování
povolán
Mancuso.
Minulý
týden
zase
oznámila
mladá
černá
dívka,
že
byla
znásilněna
bílým
policejním
důstojníkem
(podle
Tawany
Brawleyové).
Tento
týden
je
na
pořadu
nebezpečná
továrna
na
výrobu
nukleárních
zbraní
(podle
Rocky
Flats).
Cestou
jsou
nám
také
postupně
představovány
vedlejší
role:
blonďatá
sexbomba
sekretářka
(Randi
Brazenová
-
to
je
její
pravé
jméno,
opravdu),
intrikánský
mladý
šéf
(Fredric
Lehne),
další
blonďatá
sexbomba,
která
je
zároveň
idealistickou
právničkou
(Lindsay
Frostová),
a
soudní
znalec
(Charles
Siebert).
Pokud
se
vám
tohle
všechno
zdá
být
poněkud
vyčpělé,
je
to
částečně
vyváženo
určitými
rafinovanými
obraty
v
ději:
Obvyklí
podezřelí
jsou
seznáni
vinnými,
potom
nevinnými,
pak
vinnými
-
ale
z
jiného
zločinu.
(V
případu
znásilnění
minulý
týden
se
například
ukáže,
že
dívka
byla
obětí
incestu,
a
největšími
lotry
jsou
politici,
kteří
případ
využijí.)
Ze
všeho
nejvíce
je
však
seriál
vyvážen
postavou
Mancusa.
To,
díky
čemu
je
veterán
FBI
tak
oblíbený
-
sžíravý
cynismus
-
získal,
jak
se
dozvíme,
když
byl
v
šedesátých
letech
přidělen
ke
hnutí
za
občanská
práva.
Účastníky
pochodů
za
svobodu
Neochraňoval,
ale
sledoval
je
jako
podvratné
živly.
Jeho
mladé
kolegy
nevzrušuje
scénář
"Mississippi
Burning
(Hořící
Mississippi)":
"Hochu,
moc
dlouho
jsi
četl
klasické
komiksy,"
říká
Mancuso.
"Tehdy
v
roce
1964
měla
FBI
pět
černých
agentů.
Tři
byli
šoféry
J.
Edgara
Hoovera
a
dva
mu
uklízeli
dům."
V
jádru
Loggiova
Mancusa
je
jeho
bojovnost,
unavená
životem.
Reportérku
popisuje
jako
"Slečnu
První
dodatek
ústavy".
Utopenou
mrtvolu
popisuje
jako
"Esther
Williamsovou".
A
když
mu
někdo
řekne:
"Zkus
trochu
zjemnit,"
vystřelí
nazpět:
"Už
peláším
domů
ochutnat
trochu
jemných
nudlí."
Přes
veškerý
svůj
cynismus
je
v
srdci
skrytým
idealistou,
citlivkou
tajně
zamilovanou
do
pravdy,
spravedlnosti
a
amerického
způsobu
života.
Je
to
ten
typ
chlapíka,
který
zachraňuje
pošlapané
vlajky.
Seriál
"Mancuso
FBI"
má
sice
fascinující
hlavní
postavu,
ale
trpí
i
podstatným
nedostatkem:
Má
divoce
překomplikovaný
děj.
Výkonní
producenti
Steve
Sohmer
a
Jeff
Bleckner
(a
scénáristé
a
producenti
Ken
Solarz
a
Steve
Bello)
roztočili
tento
seriál
až
na
hranici
únosnosti.
Začíná
to
vždycky
nějakou
krizí
-
a
někdo
se
vždycky
obává:
"Co
když
se
toho
zmocní
tisk?"
Alespoň
jednou
v
každém
dílu
uvidíme
procházející
demonstranty
a
vykřikující
hesla.
Alespoň
jednou
zařve
Mancusův
šéf:
"Přijďte
ke
mně
-
okamžitě,"
aby
svému
vyšetřovateli
umyl
hlavu:
"Jste
jako
dinosaurus...
věšák
na
desetidolarový
oblek...
Ještě
jedno
slovo
a
ocitnete
se
na
lavičce
v
parku."
Nakonec
se
šéf
samozřejmě
vzdá,
ale
dál
křičí:
"Jestli
budu
muset
cokoli
vysvětlovat
Teddy
Kennedymu,
budete
honit
ukradená
auta
v
Anchorage."
V
seriálu
"Mancuso
FBI"
ve
skutečnosti
neslyšíme
slova
nebo
věty
-
slyšíme
projevy.
Svědci
křičí,
ječí,
kážou:
"...
sen,
že
by
tato
planeta
mohla
být
zachráněna
sama
před
sebou
a
před
sadistickými
hloupými
bytostmi,
které
se
snaží
udolat
každého
slušného
člověka,
jenž
pozvedne
svůj
hlas."
A
sám
Mancuso
při
vyšetřování
nešetří
plíce:
"Jak
u
čerta
můžete
žít
sám
se
sebou?"
vybuchne
na
politika.
"Ničíte
důvěru
lidí.
Budujete
svou
kariéru
na
předsudcích
a
nenávisti.
Jizvy
tu
zůstanou
léta
poté,
co
se
uzavřou
volební
místnosti."
V
každém
dílu
musí
Mancuso
ventilovat
podobná
kázání:
"Kde
do
čerta
budou
žít,
když
lidi
jako
vy
promění
svět
v
obrovskou
skládku
toxického
odpadu?
Skutečný
zločinec
jste
tu
vy...
a
to,
co
jste
spáchal,
nebyla
jen
vražda
-
byl
to
zločin
proti
lidstvu."
A
alespoň
jednou
v
každém
dílu
někdo
uplatní
repliku:
"Slez
dolů
z
té
kazatelny."
To
je
rada,
kterou
by
si
měli
vzít
k
srdci
scénáristé.
Mají
seriál
s
dobrou
postavou,
některými
zajímavými,
dokonce
občas
i
překvapivými
dějovými
zvraty,
a
oni
ho
kazí.
Proč,
když
zmizí
klíčová
svědkyně,
Mancuso
rozbíjí
její
byt,
strhává
závěsy
a
mlátí
do
zdí?
Je
to
prazvláštní
a
absolutně
nepřiměřená
reakce,
pouhé
přidávání
dalších
chuťovek
do
scénáře,
který
je
už
chuťovkami
předávkován.
To
není
děj.
To
není
postava.
To
je
hyperventilace.
Na
konci
dílu
z
prvního
týdne
je
scéna,
kdy
se
Mancuso
zúčastní
odhalení
památníku
svého
mrtvého
parťáka
Davida.
Byl
požádán,
aby
řekl
pár
slov,
a
on
vytáhne
zmačkaný
kousek
papíru
a
pokusí
se
promluvit,
ale
má
příliš
sevřené
hrdlo,
než
aby
ze
sebe
dostal
vůbec
nějaká
slova.
Zklamaně
praští
do
toho
kousku
papíru,
pak
se
otočí
a
odejde.
Byl
to
hluboce
dojemný
okamžik
na
seriálovou
televizi
a
herectví
Roberta
Loggii
rezonovalo
v
tichu.
Na
to,
kolik
humbuku
kolem
seriálu
"Mancuso
FBI"
panuje,
je
to
opravdu
dobrý
pořad.
Kdyby
si
tvůrci
seriálu
dopřáli
chvilku
ticha,
možná
by
cosi
zaslechli.