Polská
krysa
se
letos
v
zimě
dosyta
nažere.
Vlhké
stodoly
po
celé
zemi
totiž
zaplní
tuny
nádherně
plesnivějících
brambor,
ječmene
a
pšenice,
jelikož
státní
nákupčí
odmítnou
tisíce
zemědělců.
Důsledkem
bude
mnoho
nenarozených
selat,
takže
v
řeznictví
bude
viset
podstatně
méně
šunky.
Avšak
vzhledem
k
bouřlivé
inflaci
bude
pro
soukromé
zemědělce
zrní
ve
stodolách
stále
bezpečnější
sázka
než
peníze
v
bance.
Nezdolný
rolník
opět
drží
budoucnost
Polska
ve
svých
rukou.
Pokud
jeho
práce
nedokáže
v
tomto
umírajícím
a
pokřiveném
systému
vyprodukovat
zisk,
nezíská
ho
na
svou
stranu
ani
vstřícná
nová
vláda
Solidarity.
V
nadcházejících
měsících
bude
mimořádná
potravinová
pomoc
přicházející
ze
Západu
jediný
nárazník
mezi
veřejností
lačnící
po
mase
a
novou
politickou
katastrofou.
Stávkující
tovární
dělníci
loni
vytrhli
z
rovnováhy
šéfy
polských
komunistů,
letos
jim
podrazili
nohy
zemědělci.
Zemědělci
si
totiž
v
červnu
schovávali
maso,
mléko
a
obilí
a
čekali
na
obvyklé
červencové
zvýšení
cen,
nařízené
státem.
Jenže
komunisté
místo
toho
ceny
zmrazili.
Zemědělci
se
pustili
do
bojkotu
a
z
obchodů
zmizelo
maso.
1.
srpna
stát
zrušil
kontrolní
opatření
a
ceny
potravin
vystřelily
vzhůru.
Bez
pojistných
zásob
inflace
vyletěla
jako
raketa.
Právě
v
té
chvíli
poslušná
stará
Rolnická
strana,
zoufale
se
pokoušející
přežít
krizi,
utnula
vazby
s
komunisty
a
v
první
osvobozené
vládě
východního
bloku
se
přidala
k
Solidaritě.
Jenže
než
Solidarita
v
září
převzala
úřad,
škoda
už
byla
napáchaná.
"Mankoflace,
jak
situaci
začali
nazývat
ekonomové,
se
vyhrotila.
Náklady
na
vykrmení
selete
i
nadále
předháněly
výdělek
za
jeho
prodej.
Zemědělci
pořád
zuřili.
Zuří
dosud.
Za
úsvitu
jednoho
chladného
dne
stovky
z
nich
jedou
na
soukromý
trh
do
Radzyminu,
města
nedaleko
od
Varšavy,
kam
vlečou
selata,
dobytek
a
pytle
s
krmivem,
které
je
státní
oficiální
nákupčí
nemohou
přinutit
prodat.
Tam
se
snaží
najít
vyšší
cenu.
V
urputném
návalu
nákladních
aut
a
vozů
tažených
koňmi
na
udusaném
poli
se
Andrzej
Latowski
vší
silou
snaží
dostat
kvičící,
tlusté
prase
do
kufru
polského
fiata
jednoho
soukromého
řezníka.
"Samozřejmě
že
je
lepší
prodávat
soukromě,"
říká,
když
řezník
odjíždí.
"A
proč
jim
je
vlastně
prodáváte?"
Mladý
zemědělec
vydělává
peníze
právě
na
několika
prasatech,
které
tu
prodá.
Dlouho
nebude,
protože
jeho
zásoby
žita
a
brambor
z
dob
starého
státu
docházejí.
"Nemám
čím
krmit,"
říká.
"Teď
člověk
nic
nekoupí.
Nechápu
proč."
Edward
Chojnowski
ano.
Má
zaparkovaný
nákladní
vůz
za
polem,
v
řadě
aut
prodejců
obilí.
Má
ho,
stejně
jako
ostatní,
naložený
žitem,
pšenicí
a
ovsem
v
pytlech
s
nápisem
"Azbest.
Vyrobeno
v
SSSR."
Zemědělec
u
vedlejšího
náklaďáku
vykřikuje:
"Pšenice!
Dobrá
kvalita!
Levnější
nebude!
Prodáváme
přímo!"
Nějaká
obézní
žena
se
šátkem
nabere
hrst
obilí
do
ruky,
nechá
jej
propadnout
skrz
prsty
a
vysází
mu
kopičku
zlotých.
"Lidé
na
vesnici
vykrmují
prasata,"
říká
Edward
Chojnowski,
opírající
se
o
zadní
stěnu
auta.
"Nemůžou
si
kupovat
krmivo
od
státu."
Není
ho
dost.
U
mě
nakupuje
i
pár
státních
zprostředkovatelů.
Něco
prodám,
ale
moc
ne.
Spíš
čekám.
Doma
mám
plno
zásob."
Toho
dopoledne
neprodal
nic
moc
ani
v
Radzyminu.
Po
skončení
si
zemědělci
odvážejí
většinu
toho,
co
navezli.
Takový
soukromý
trh
prostě
není
dost
velký
na
to,
aby
všechno
utáhl
sám.
Pozůstatky
stalinismu,
jak
se
zdá,
nebudou
mizet
nijak
rychle.
Státní
monopoly
budou
i
nadále
dusit
obchod,
navzdory
"volným"
cenám,
dokud
je
nenahradí
něco
jiného.
Polské
zemědělství
bude
potřebovat
komplexní
soukromou
síť
zásobovatelů,
zpracovatelů
a
distributorů
-
včetně
nového
výrobního
průmyslu,
který
by
ji
zásoboval
traktory,
pesticidy,
hnojivem
a
krmivem.
Komunisté
40
let
pracovali
na
tom,
aby
tu
nikdy
nevznikly
žádné
takové
kapitalistické
struktury.
Jejich
výstavba
bude
vyžadovat
podporu
Západu
a
odstranění
politického
balastu,
na
čemž
Solidarita
sotva
začala
pracovat.
Polské
zemědělství
však
má
k
dispozici
jeden
velký
vklad:
soukromého
zemědělce.
"Máme
co
do
činění
s
opravdovými
podnikateli,"
říká
Antoni
Leopold,
ekonom,
který
dělá
poradce
Venkovské
solidaritě,
venkovské
odnoži
dané
organizace.
"Je
jich
hodně
a
mají
majetek."
Polští
rolníci,
zavrhující
kolektivizátory,
kdysi
byli
pro
ortodoxní
komunisty
zdrojem
ostudy.
Teď
jsou
v
řadách
komunistických
reformátorů
objektem
záště.
Prvořadou
prioritou
reformátorů
jsou
potraviny,
klíč
k
podpoře
ze
strany
lidu.
Jak
Číňané
ukázali
a
jak
se
Sověti
právě
učí,
rodinné
zemědělské
statky
prosperují
tam,
kde
družstva
ztroskotávají.
Zdá
se,
že
osobní
vlastnictví
je
nejlepší
hnojivo.
Poláci
ho
mají
celou
dobu.
2,7
milionů
malých
soukromých
statků
zahrnuje
76
%
orné
půdy
Polska.
Na
ní
čtvrtina
z
39
milionů
obyvatel
Polska
pěstuje
tři
čtvrtiny
veškerého
obilí,
hovězího,
vajíček
a
mléka;
devět
desetin
ovoce,
zeleniny
a
brambor.
Polští
rolníci
jsou,
stejně
jako
římskokatolická
církev,
pilířem
národa.
Ať
se
komunisté
snaží
sebevíc,
rolníky
ani
nenahradí,
ani
nezlomí.
A
že
to
zkoušeli.
Několik
kilometrů
za
Radzyminem
se
zablácená
silnice
zužuje
na
polní
pískovou
cestu,
vedoucí
do
Zalubice,
vesnice
s
polorozpadlými
statky.
Czeslaw
Pyszkiewicz
vlastní
30
akrů
rozdělených
na
14
dílů.
Pěstuje
ječmen
a
brambory
pro
pár
slepic,
pět
krav
a
25
selat.
V
zaplátovaných
kalhotách
a
roztrhaných
botách
stojí
na
dvoře
před
stodolou
a
bezmocně
a
zatrpkle
se
rozhlíží
po
polích.
"Je
tady
špatná
půda,"
říká.
Do
roku
1963
byla
dobrá.
Pak
tam
stát
postavil
přehradu,
aby
daná
oblast
měla
zdroj
pitné
vody.
Zemědělci
si
lehli
před
buldozery.
Jejich
protesty
nikoho
nezajímaly.
Kvůli
přehradě
v
Zalubici
klesla
výška
vody.
Czeslaw
Pyszkiewicz
se
usměje
a
svraští
obočí.
Přesně
to
čekal.
Za
jeho
život,
tj.
47
let,
komunisté
do
vesnice
přivedli
elektřinu
a
potrubí
pro
dopravu
pitné
vody
z
přehrady.
Telefon
nikoli.
Plyn
nikoli.
"Chtěli
jsme,
aby
tu
postavili
silnici,"
říká.
"Začali,
ale
stavbu
nedokončili."
Před
prasečím
chlívem
stojí
traktor,
jeho
jediné
mechanizované
zařízení.
"Je
ruský.
K
ničemu.
Ty
součástky
jsou
hotová
tragédie.
I
kdybych
měl
plno
peněz,
stejně
bych
si
nemohl
koupit,
co
potřebuju."
To
samé
může
říct
o
uhlí,
cementu,
řezacích
kotoučích.
V
Polsku
jsou
jen
4
%
všech
investic
orientovány
na
potřeby
zemědělců;
na
Západě
je
to
téměř
20
%.
Těch
pár
velkých
státních
družstev
se
jako
první
vrhají
na
to,
co
je
k
mání.
Používají
o
60
%
více
hnojiva
na
akr,
dvojnásobek
vysokojakostního
krmiva.
Přesto
je
jejich
největší
pýchou
to,
že
produkují
32
%
polského
vepřového.
"Od
známých
jsem
slyšel,
že
státní
družstva
jsou
dotovaná,"
říká
Czeslaw
Pyszkiewicz,
zatímco
jeho
žena
Wieslawa
přináší
na
slunce
několik
židlí.
"Jedno
tady
máme
poblíž.
Hodně
se
tam
plýtvá.
Soukromý
zemědělec
neplýtvá
nikdy
ničím."
Stát
ukončil
protlačování
rolníků
na
seznam
dotovaných
družstev
před
více
než
30
lety.
Přesto
se
nátlaku
nikdy
úplně
nevzdal.
Donedávna
zemědělec
bez
dědice
musel
svou
půdu
odkázat
státu,
jinak
by
nedostal
důchod.
Výška
důchodu
dosud
závisí
na
tom,
jaký
objem
produkce
prodává
státu.
To
samé
platilo
pro
přidělování
materiálu,
až
do
doby,
dokud
byl
stát
schopen
plnit
svůj
díl
dohody.
Přesto
stát
jako
takový
prodává
semena
a
stroje.
Když
zásoby
docházejí,
často
je
jen
vymění
za
mléko
nebo
obilí.
Soukromý
polský
zemědělec
může
svobodně
kupovat
a
prodávat
půdu,
najímat
si
pomoc,
rozhodovat
o
tom,
co
a
jak
bude
pěstovat.
Smí
svobodně
investovat
do
kuřat,
může
skončit
kvůli
tomu,
že
nemá
drátěné
pletivo.
Má
spoustu
svobody,
ale
nemá
na
výběr.
"Jsem
na
vlastní
půdě,"
říká
Czeslaw
Pyszkiewicz.
"Nemusím
nikoho
poslouchat."
"Někdy,"
říká
jeho
manželka,
"z
toho
máme
radost."
Vyhladověním
rolníka
komunisté
vyhladověli
i
Polsko.
Vesnice
jako
Zalubice
živoří
v
poušti
sestávající
z
nekvalitních
škol
a
pár
doktorů.
Příjem
zemědělců
se
pohybuje
15
%
pod
průměrem.
Mladí
odcházejí,
především
dívky,
které
nehodlají
ručně
dojit
krávy.
Někteří
muži
zůstávají
s
nejlepším
přítelem,
lahví
vodky,
ale
dva
miliony
akrů
půdy
leží
ladem.
Bez
strojů
se
dobré
statky
nemohou
rozrůstat.
Takže
úroda
brambor,
která
kdysi
čítala
47
milionů
tun,
klesla
na
35
milionů.
Spotřeba
masa
je
na
úrovni
roku
1979,
produkce
vepřového
na
úrovni
roku
1973,
produkce
mléka
na
úrovni
šedesátých
let.
Pokud
potravinová
krize
zničila
komunisty,
potravinová
revoluce
podpoří
Solidaritu.
Potenciál
je
patrný
u
každé
silnice
do
Varšavy:
tvrdá
dřina
v
řadě
skleníků,
rozprostírajících
se
za
moderními
sídly,
které
do
světa
vytrubují
bohatství
svých
majitelů.
V
Polsku
je
přebytek
chutné
zeleniny;
nakládané
okurky
a
kyselé
zelí
nabývají
na
kvalitě,
státní
monopoly
už
dávno
nefungují.
Další
v
řadě
je
obilí,
mléko
a
maso.
Výzva
pro
soukromý
provoz
v
oblasti
masivních
traktorů
bude
dlouhodobější
a
finančně
náročnější,
než
si
Polsko
může
dovolit,
ačkoli
udírna
či
okresní
mlékárna
mohou
růst
jako
houby
po
dešti.
Polsko
v
tomto
směru
nevyrábí
žádné
tovární
stroje.
Solidarita
je
chce
ze
Západu.
Maria
Stolzmanová,
jedna
z
jejích
odbornic
na
zemědělství,
narovinu
prohlašuje:
"Požádáme
Světovou
banku
o
pomoc
při
destrukci
starého
systému."
Felix
Siemienas
ho
ničí
právě
teď.
Balí
vepřové.
V
lednu
byl
schválen
zákon
povolující
mu
udit
slaninu,
aniž
by
choval
prasata.
Využil
toho.
Polsko
má
nedostatek
podniků,
nikoli
podnikavosti.
"Zemědělci
platím
hodně
a
svým
zaměstnancům
platím
pětinásobek
státního
platu,"
říká.
Je
ve
Varšavě,
kde
by
si
chtěl
otevřít
obchod.
"Platím
si
dopravu
a
moji
zákazníci
mají
každý
den
čerstvé
chlazené
plátky.
Nikoho
nedotuji.
Všichni
kolem
mě
si
žijí
dobře.
Ano,
mám
vysoké
ceny.
Když
nikdo
nebude
kupovat,
stáhnu
ceny
dolů.
Tak
to
chodí.
To
je
prostě
trh."
Felix
Siemienas
vydělává
jmění
-
10 000
dolarů
měsíčně,
udává.
Koupil
si
módní
západní
oblečení
a
zelený
Mercedes
s
americkou
vlajkou
na
okně.
Stroje
na
zpracování
masa,
které
sehnal,
jsou
však
50
let
staré.
"Nechci
drahé
stroje.
Kdyby
se
situace
změnila,
nezbavím
se
jich."
To
je
taktika.
Tím,
že
Solidarita
při
jednání
s
tehdejšími
komunistickými
figurkami
Rolnické
strany
získala
navrch,
vystrašila
zemědělce-podnikatele.
Když
představitel
Solidarity
Lech
Walesa
přijal
podporu
rolníků,
Venkovská
solidarita
byla
proti,
ovšem
marně.
Opět
protestovala
v
září,
když
ministerský
předseda
Tadeusz
Mazowiecki
váhavě
jmenoval
člena
Rolnické
strany
ministrem
zemědělství.
Rolníci
i
Vesnická
solidarita
vytvářejí
nové
politické
strany
pro
zemědělce.
Rolníkům
se
možná
povede
tah
proti
Solidaritě;
ona
bezohledná
reforma
vytáhne
miliony
z
polí.
Příští
rok
na
jaře
se
obě
strany
utkají
v
místních
volbách.
Jenže
do
té
doby,
a
patrně
i
dlouho
poté,
komunistický
mařicí
aparát
-
od
předsedy
mlékárny
po
bankovního
managera
vesnice
-
zůstane
zasazen
na
polském
venkově.
"Víme,
jak
přejít
z
kapitalismu
na
socialismus,"
řekl
jednoho
odpoledne
Sergiusz
Niciporuk.
"Nevíme,
jak
se
dostat
od
socialismu
ke
kapitalismu."
Obdělává
12
akrů
v
Grabowiecu,
jedné
z
nejchudších
oblastí
v
Polsku,
která
je
tři
kilometry
od
sovětských
hranic.
Právě
jde
nahoru
po
schodech
vyštukované
budovy
v
nedaleké
vesnici,
kam
jde
za
komunistickým
úředníkem,
označovaným
"naczelnik".
"Řada
Poláků
doufá,
že
tahle
vláda
padne,"
říká
Niciporuk
z
místní
radnice
a
člen
Venkovské
solidarity.
"Na
to
naczelnik
sází.
Je
to
náš
největší
nepřítel.
Jakmile
mě
vidí,
najednou
notně
znervózní."
Zemědělec
nejistě
vstoupí
do
kanceláře
naczelnika.
Od
novin
vzhlédne
hubený
muž
v
šedém
obleku.
Pan
Niciporuk
se
posadí.
Anatol
Pawlowski
začne
nohou
pod
stolem
pošupovat
sem
a
tam.
"Solidarita
se
nezajímá
o
dobro
regionu,"
řekne
po
několika
společenských
frázích.
"Chce
to
tu
obrátit
naruby
během
týdne.
Pan
Niciporuk
žádá
60
akrů,
které
v
současné
době
užívá
státní
zemědělské
družstvo.
Nedokáže
dát
záruku,
že
půdu
využije
účelněji.
"Se
státním
družstvem
jsem
připravený
soupeřit
kdykoli."
Naczelnik
odvrátí
zrak.
"A
co
máte?
Vždyť
nemáte
ani
traktor.
A
k
tomu
byste
chtěl
vyrábět
proutěné
koše."
"Můžu
dělat
pět
věcí
najednou
-
abych
byl
businessman."
"Big
business",
odfrkne
si
Pawlowski
anglicky.
Zemědělec
na
znamení
odchodu
vstane.
I
naczelnik
si
stoupne.
"Tohoto
místa
si
velice
cením,"
pronese.
"Jsem
tady
osm
let.
Za
tu
dobu
se
postavilo
kulturní
centrum
a
obchody.
Najednou
přestávám
být
pro
Solidaritu
pohodlný.
Dosáhl
jsem
toho
až
příliš.
Oni
chtějí
dělat
víc.
Přeju
jim
hodně
štěstí."
Zemědělec
odchází.
A
naczelnik
si
zavře
dveře.