wsj0936.cz

Tento rok je 75. výročí Federálního rezervního systému a někteří členové Kongresu si myslí, že je čas podívat se na národní centrální banku novým pohledem. Možná, že tam po 75 letech bude pár věcí, které stojí za přezkoumání. Například regionální uspořádání Federální rezervní banky už je možná zastaralé. V počátečních letech možná vypadalo rozumně dát do Richmondu ve Virginii banku a v Los Angeles otevřít jenom pobočku sanfranciské banky, ale časy se změnily. Celý regionální systém je možná jen anachronismus, vždyť Federální rezervní systém je národní centrální banka. Někteří rádoby reformátoři bohužel chtějí obnovit uspořádání, které jsme už jednou měli - nebo alespoň něco z něj. Zpočátku byli ministr financí i kontrolor oběživa z úřední moci současně členy Rady federálního rezervního systému. Ale v roce 1935, když se Kongres snažil na někoho nebo na něco svést vinu za Velkou hospodářskou krizi, rozhodl se vyloučit ministra i kontrolora z Rady. Toto rozhodnutí pravděpodobně ovlivnil Carter Glass, bývalý ministr financí, který se pak vrátil do Kongresu. Řekl, že když je v Radě, cítí, že má značnou moc, a domnívá se, že to není příliš dobré. Časy se změnily. Republikán Byron Dorgan (demokrat z Severní Dakoty) předložil v Kongresu zákon podporovaný také republikánem Lee Hamiltonem (demokratem z Indiany), který by ministra financí vrátil do Rady. Je sporné, zda změna způsobí něco výraznějšího, ale Kongres, stejně jako v roce 1935, alespoň nějak zasáhne. Zatím nikdo nenavrhl znovu dosadit do Rady také kontrolora. Nicholas Brady, úřadující ministr financí, pochopitelně o návrhu ví a příliš se mu nelíbí. Dorgen změnil taktiku a opustil myšlenku na ministerské křeslo. To možná ministra potěšilo, ale H. Erich Heinemann, hlavní ekonom investiční firmy Thalmann & Co. se sídlem v Ladenburgu, naznačuje, že pan Brady se možná domnívá, že už má veškerou moc, kterou potřebuje. Jako většina ministrů financí se přirozeně i pan Brady živě zajímá o peněžní záležitosti. Ve skutečnosti se zejména o záležitosti Rady živě zajímal ještě předtím, než přišel na ministerstvo. Po krachu na burze v říjnu 1987 stál Brady coby soukromý občan v čele prezidentské komise, která se pokoušela přijít na to, co bylo špatně a co by se s tím mělo dělat. Jedním z doporučení této komise bylo, aby regulaci všech finančních trhů koordinovala nezávislá agentura, pravděpodobně Rada federálního rezervního systému. Toto doporučení by možná povzbudilo byrokrata bažícího po moci, aby zkusil rozšířit svou pravomoc, ale prezident Federálního rezervního systému Alan Greenspan zatím o tuto práci neusiluje. Federální rezervní systém má v časech rozruchů na trhu spoustu povinností a po roce 1987 a znovu v roce 1989 se ukázalo, že je plnil dobře. Brady řekl, že si myslí, že vládní agentury při posledním poklesu na trhu byly lépe připraveny koordinovat své kroky, ale dal jasně najevo, že se mu stále zamlouvají názory, které komise prosazovala téměř před dvěma lety. Brady se mimoto v posledních týdnech spojil s ostatními ministerskými úředníky a pokoušeli se Federální rezervní systém dotlačit k nižším úrokovým mírám. Tento nátlak byl nepochybně slabý. V rozhovoru s Washington Post na začátku října ministr řekl, že Federální rezervní systém je možná nepatrně více zainteresován na omezení inflace než vláda, která naproti tomu možná klade trochu větší důraz na povzbuzování ekonomického růstu. Alespoň někteří ekonomové by samozřejmě argumentovali tím, že inflace si zaslouží velkou pozornost. Začátkem tohoto měsíce pořádal Federální rezervní systém v St. Louis konferenci, kde se hodnotilo prvních 75 let tohoto systému. Allan Meltzer, ekonom univerzity Carnegie-Mellon, připomněl, že součástí historie Federálního rezervního systému je nejdelší a nejtrvalejší inflace v mírové epoše v naší historii, trvající od roku 1966 nebo 1967 do roku 1989. Argument o růstu inflace je starý, ale Brady, ať je v Radě či nikoli, se přece jen snaží ovlivnit politiku Federálního rezervního systému. Neméně důležité je to, že ministr financí vedl snahy ministerstva srazit americký dolar horlivým nakupováním za západoněmecké marky a japonské jeny. Ministerstvo financí může něco udělat samo, ale aby mělo nějakou naději na úspěch, potřebuje pomoc od Federálního rezervního systému. Centrální banka pomáhá, ale zřejmě ne zvlášť usilovně. Připusťme tedy, že Federální rezervní systém zasahoval do trhů s cizí měnou, ale přinejmenším během srpna se zdálo, že to je "sterilizační" zásah. Jinými slovy, nakupováním dolarů na domácím peněžním trhu se vyrovnávaly nákupy marek a jenů. Možná, že nyní má tento sterilizační zásah nějaký efekt. Když obchodníci vidí, že se Federální rezervní systém vyskytuje na burzovním trhu, může je to přimět našlapovat poněkud opatrně s obavou, co může centrální banka udělat. Obecně se však má za to, že sterilizační zasahování má malý nebo nijak trvalý vliv na hodnotu měn. Po srpnu Federální rezervní systém snad sterilizování zastavil, je však těžké zjistit míru dopadu na dolar. Dolar je stále vysoce nestálý. Federální rezervní systém nechal devizové kurzy nepatrně sklouznout, ale zda hlavním důvodem byl zásah do dolaru, deprimující zprávy o zaměstnanosti ve výrobě, nebo propad na trhu v pátek třináctého, ví jenom pan Greenspan a jeho společníci. Na začátku tohoto roku Martin Feldstein, prezident Národního úřadu pro ekonomický výzkum, energicky tvrdil, že vláda, která chce ustálené, pevné devizové kurzy, by snad mohla zkusit některé ustálené, pevné politické linie. Prohlásil, že snaha dovést devizové kurzy na nějakou žádoucí úroveň "by znamenala odklonění měnové a fiskální politiky od její obvyklé role a tím i riskování nadměrné inflace, nezaměstnanosti a nepřiměřeného vytváření kapitálu". Čím více o tom přemýšlíme, tím více podezíráme pana Bradyho, že už skutečně má dostatečnou moc i na svém současném postu.