Je
nám
líto,
že
Nigel
Lawson
odchází
z
britské
vlády.
Je
to
politik,
který
má
odvahu
zůstat
věrný
svému
přesvědčení,
jak
ukázal
například
odmítnutím
devizové
kontroly
a
zejména
snížením
nejvyšší
sazby
daní
z
příjmu
na
40
%.
Jeho
odstoupení
z
funkce
ministra
financí
by
nakonec
mohlo
být
úspěšné,
zejména
v
případě,
že
premiérku
Thatcherovou
a
její
případné
partnery
donutí,
aby
čelili
skutečným
intelektuálním
problémům,
jak
bezpochyby
zamýšlel.
Přiznáváme,
že
první
předzvěsti
ani
nenaznačovaly
tak
dobrý
výsledek.
Reakci
novinářů
z
Fleet
Street
vystihoval
titulek
listu
Guardian:
"Odchod
odhaluje
jed
Thatcherové".
Britští
politici
se
dělí
na
dvě
skupiny:
ty,
kteří
stahují
kalhoty,
když
je
brod
ještě
daleko,
a
ty,
kteří
při
pouhé
zmínce
o
vodě
ječí,
že
se
utopí.
Jen
dvě
osoby
se
dosud
chovají
s
důstojností
odpovídající
závažnosti
těchto
problémů:
Nigel
Lawson
a
sir
Alan
Walterse,
osobní
poradce
premiérky
Thatcherové,
který
s
ministrem
tyto
těžkosti
sdílí
a
který
také
odstoupil
z
funkce.
Problém
je,
že
v
důležité
otázce
monetární
politiky
a
devizových
kurzů
se
konzervativní
ekonomové,
zastánci
volného
trhu,
rozdělují
na
přinejmenším
tři
neslučitelné
tábory.
Přísní
monetaristé
věří,
že
pohyblivé
devizové
kurzy
umožňují
ekonomickému
systému
ustálit
cenovou
hladinu
stabilizací
peněžních
agregátů.
Globalisté
vyznávající
teorii
strany
nabídky
se
snaží
rozšířit
výhody
společné
měny
prostřednictvím
pevných
devizových
kurzů.
A
keynesiánci
s
dvojím
deficitem
předpovídají
a
obhajují
devalvaci
jako
prostředek
pro
dosažení
rovnováhy
obchodních
toků.
To
není
problém
jen
pro
premiérku
Thatcherovou,
ale
i
pro
prezidenta
Bushe,
jak
se
ukazuje
v
nepřetržitých
tahanicích
kvůli
dolaru
mezi
Federální
rezervní
bankou
a
Mulfordovým
ministerstvem
financí.
Pro
globalisty
vyznávající
teorii
strany
nabídky
je
v
britském
případě
nejbližším
člověkem
v
Londýně
Lawson.
Nejen,
že
radikálně
snížil
marginální
daňové
sazby
a
dal
tak
počáteční
podnět
k
novému
růstu,
ale
chtěl
regulovat
měnovou
politiku
zaměřením
na
devizové
kurzy,
vlastně
ve
skutečnosti
zapojením
do
evropského
měnového
systému.
I
když
sir
Alan
nepochybně
ve
všem
ostatním
s
Lawsonem
souhlasí,
je
jinak
zarytý
monetarista,
který
je
ochotný
obětovat
život
při
prosazování
pohyblivých
kurzů.
Předchozí
americké
zkušenosti
tuto
situaci
ještě
zkomplikovaly,
protože
ukázaly,
že
Lawsonovy
daňové
škrty
budou
mít
vážné
následky
pro
mezinárodní
účty
Británie
a
hodnotu
britské
měny.
Tyto
škrty
způsobily
zvýšení
míry
návratnosti
po
zdanění,
a
Británie
se
tak
stala
mnohem
lákavějším
místem
pro
investory,
což
bylo
příčinou
nenadálého
přílivu
kapitálu.
Pomocí
účetních
pojmů
měl
být
takto
vytvořen
náhlý
obchodní
deficit.
Stejně
jako
v
USA
se
náhle
zvýšila
poptávka
po
britské
měně,
což
představuje
prudkou
změnu
v
peněžních
agregátech
britské
měny
všech
stupňů
M1-M5.
V
tuto
chvíli
byly
k
dispozici
následující
možnosti:
prudce
oslabit
měnu
a
zastavit
tak
zvyšování
v
agregátech,
jak
by
jistě
radil
sir
Alan,
a
zapomenout
na
rychle
stoupající
libru.
Taktika
pokusu
o
odstranění
obchodního
deficitu
dalším
oslabením
libry
se
v
Británii
opakovaně
ukazovala
jako
katastrofální.
Nebo
vyhovět
zvýšené
poptávce
a
stabilizovat
devizové
kurzy
poskytováním
dostatečného
objemu
peněz,
jak
požadoval
ministr,
a
zajistit
stálost
této
politiky
připojením
se
k
EMS.
V
podobné
situaci
nechal
Paul
Volcker
dolar
vyletět
(ačkoli
peněžní
agregáty
také
tak
rychle
rostly,
zveřejnili
monetaristé
trapná
upozornění
na
inflaci).
Ale
důsledkem
byl
ničivý
dopad
na
americký
výrobní
sektor
a
počátek
protekcionismu.
Přesto,
že
se
Lawsonovi
nepodařilo
připojit
k
EMS,
rozhodl
se
"zastínit"
německou
marku.
Spolu
s
rychlým
růstem
sklidil
i
inflaci,
což
nepochybně
utvrdilo
premiérku
v
platnosti
předpovědí
sira
Alana.
Ale
ještě
předtím
libra
klesala
s
vyšší
inflací
a
zdálo
se,
že
odolává
vyšším
úrokovým
mírám,
které
Lawson
využil
k
jejímu
zastavení.
Takže
britská
zkušenost
představuje
opravdovou
záhadu,
která
daleko
přesahuje
pobřeží
Albionu.
Snažili
jsme
se
získat
stanoviska
k
tomuto
problému
dávno
před
Lawsonovou
rezignací
a
nabízíme
některé
z
nich
jako
pomoc
pro
jeho
nástupce
a
bývalého
náměstka
Johna
Majora.
Nejprve
bychom
si
měli
uvědomit,
že
na
rozdíl
od
amerického
deficitu
mívá
Británie
dosti
velké
rozpočtové
přebytky.
O
účast
v
honbě
za
tímto
tajemstvím
nemusejí
vyznavači
keynesiánství
a
znalci
dvojího
deficitu
žádat.
Měli
bychom
také
doplnit
Lawsonovo
vlastní
vysvětlení,
pokud
mu
rozumíme.
Na
rozdíl
od
USA
Británie
nikdy
nedosáhla
ani
krátkodobého
snížení
reálných
mezd.
Mzdová
těžkopádnost
je
podle
studií
OECD
v
Británii
obzvlášť
vysoká
a
dodává
její
ekonomice
strukturální
trend
k
inflaci.
Inflace
snáze
vzniká
a
obtížněji
se
zvládá.
Měli
bychom
také
uznat,
že
v
britské
praxi
nabývá
kauza
monetaristů
znovu
důvěryhodnosti,
kterou
ztratila
v
americké
praxi.
Názorově
blízký
Paul
Craig
Roberts,
význačný
zastánce
teorie
strany
nabídky,
s
nímž
monetaristé
sympatizují,
obhajuje
v
tomto
případě
sira
Alana.
Fiskální
otřes
z
daňových
škrtů
je
snad
přece
jen
nejlépe
tlumen
pohyblivými
kurzy,
samozřejmě
i
v
případě,
že
Lawson
rezignoval,
ať
už
aby
podpořil
slabou
libru,
nebo
potlačil
silnou.
Připomínáme,
že
Roberts
vyčítal
ministrovi,
že
je
příliš
benevolentní
k
přání
brzdit
šterlink,
ale
postavil
se
do
čela
sboru,
který
zase
vyčítal
Volckerovi
přílišnou
tvrdost,
když
nechal
dolar
růst.
Někde
mezitím
musí
být
zlatá
střední
cesta,
snad
měřená
peněžním
agregátem
některého
ze
stupňů
M1-M5,
nebo
snad
měřená
paritou
kupní
síly.
Globalisté
se
kloní
k
názoru,
že
Lawson
brzy
narazí
na
technické
problémy.
Při
upevňování
kurzů
je
rozhodující
například
volba
počátečních
parit
a
on
možná
vybral
špatný
poměr
libry
a
německé
marky.
Vlastně
snad
ani
neprovedl
fixaci
na
vhodnou
měnu.
Neochota
premiérky
Thatcherové
svázat
britskou
měnu
s
měnou,
která
je
řízena
vnitrostátními
politickými
příkazy
západního
Německa,
je
nám
sympatická.
Možná,
že
otřes
by
býval
byl
menší,
kdyby
byla
fixace
provedena
k
jiné
deregulované
ekonomice
s
nízkými
daněmi
a
koncepcí
strany
nabídky.
Alan
Reynolds
ze
společnosti
Polyconomics
připojuje
podezření,
že
neuznaným
viníkem
inflace
je
rozpočtový
přebytek.
Ti,
kteří
se
dokážou
zbavit
keynesiánských
strašidel,
možná
zjistí,
že
proplacení
prvotřídních
cenných
papírů
v
hotovosti
je
stejné
jako
expanzivní
operace
na
otevřeném
trhu,
vlastně
to
je
definice
operace
na
otevřeném
trhu,
která
zvyšuje
peněžní
nabídku.
Reynolds
také
připomíná,
že
od
té
doby,
co
britské
banky
nemají
žádné
povinné
rezervy,
je
pravděpodobnost,
že
vysoké
úrokové
míry
udrží
inflaci
na
uzdě,
menší
než,
že
způsobí
recesi.
V
politické
terminologii
bychom
dodali,
že
problém
premiérky
Thatcherové
spočíval
v
tom,
že
se
nedokázala
rozhodnout
mezi
ministrem
a
svým
poradcem.
Nakonec
se
nepostupovalo
podle
žádné
strategie
a
místo
nových
poznatků
nám
zbylo
jen
tajemství.
Zejména
"zastínění"
měny
může
být
čímkoli
kromě
fixace,
je
to
otevřené
prohlášení,
že
cíl
devizových
kurzů
není
důvěryhodný.
Tím
spíše,
čím
častěji
jsou
slyšet
hlasy
proti
této
politice.
Je
lepší
mít
opravdu
monetární
politiku,
už
kvůli
zkušenostem.
Takže
Lawson
musel
odstoupit.
Jeho
krok
byl
nakonec
ovlivněn
postřehy
v
citátech
z
autobiografie
sira
Alana
v
listě
American
Economist,
akademickém
magazínu
s
nákladem
10 000
výtisků.
Ale
výchozí
situace
byla
neudržitelná.
Další
kroky
Majora
a
Thatcherové
ještě
uvidíme.
Čelí
nezvladatelné
inflaci
a
upadající
ekonomice,
konkrétně
ekonomické
stagflaci.
Řešením
nemůže
být
vyvolání
dalšího
poklesu;
omezením
nabídky
zboží
nelze
řešit
inflaci.
Naše
rada
zní:
okamžitý
návrat
vládních
kapitálových
rezerv
do
ekonomiky
prostřednictvím
daňových
škrtů
s
maximalizací
pobídek
a
nalezení
určitého
plánu
monetární
politiky,
který
vyrovná
peněžní
nabídku
i
poptávku
(což
ani
agregáty
ani
úrokové
míry
nedokážou).
To
byla
verze
teorie
strany
nabídky,
která
na
konci
sedmdesátých
a
začátku
osmdesátých
let
fungovala
v
Americe
a
po
celém
světě
a
vyřešila
mnohem
vážnější
ekonomickou
stagflaci,
než
je
ta,
která
v
současné
době
postihla
Británii.