Sóloví
hráči
na
dřevěné
dechové
nástroje
musejí
být
nápadití,
pokud
chtějí
mít
dostatek
práce,
protože
jejich
repertoár
a
přitažlivost
pro
obecenstvo
jsou
omezené.
Hobojista
Heinz
Holliger
zvolil
k
problému
tvrdý
přístup:
objednává
a
výtečně
interpretuje
obávané
současné
skladby
a
trochu
diriguje,
takže
nemusí
hrát
stále
dokola
stejné
Mozartovy
a
Straussovy
koncerty.
Richard
Stoltzman
zvolil
jemnější
a
k
obecenstvu
přívětivější
přístup.
Před
lety
spolupracoval
s
novým
hudebním
guru
Peterem
Serkinem
a
Fredem
Sherrym
ve
velmi
netradičním
komorním
souboru
Tashi,
který
přitáhl
obecenstvo
k
obávaným
současným
kusům,
jako
je
Messiaenův
"Kvartet
pro
konec
času".
V
současnosti
tento
skřítku
podobný
klarinetista
již
téměř
zanechal
své
misionářské
činnosti
(i
když
vliv
starých
Tashi
stále
přetrvává)
a
nyní
cestuje
s
klavírem,
basou,
promítáním
diapozitivů
a
repertoárem
od
lehké
klasiky
přes
lehký
jazz
k
lehkému
popu,
s
jen
málo
výraznějšími
výjimkami.
Přesně
to
pravé
pro
partu
posluchačů
Vivaldiho
při
pozdní
snídani
kombinované
s
obědem,
obecenstvo
mladých
zbohatlíků,
které
si
oblíbilo
styl
New
Age
jako
sobě
vlastní
lehkou
poslechovou
hudbu.
Stoltzmanovu
hudbu
nebo
jeho
pohnutky
však
nemůžete
považovat
za
čistě
obchodní
a
povrchní.
Věří
v
to,
co
hraje,
a
hraje
skvěle.
Jeho
nedávné
vystoupení
v
Metropolitním
muzeu,
nazvané
"Hudební
odysea,"
je
toho
příkladem.
Byl
to
spíš
večírek
nebo
velmi
vytříbená
improvizace
s
několika
přáteli,
než
klasický
koncert.
Klarinetista
oděný
ve
svém
značkovém
černém
sametovém
obleku
jemným
hlasem
ohlásil,
že
bylo
právě
vydáno
jeho
nové
album
"Inner
Voices
(Vnitřní
hlasy)",
že
jeho
rodina
sedí
v
první
řadě
a
jeho
matka
má
právě
narozeniny,
a
tak
zahraje
její
oblíbenou
skladbu
z
této
desky.
Zahájil
Saint-Saensovou
skladbou
"Labuť"
z
"Karnevalu
zvířat",
oblíbeným
přídavkem
violoncellistů,
s
roztomilým
hladkým
zvukem
bez
jakékoli
palčivosti.
Potom,
jako
by
chtěl
ukázat,
že
umí
hrát
také
rychle,
nabídl
druhou
větu
ze
Saint-Saensovy
Sonáty
pro
klarinet,
rozmarné
šibalské
chuťovky,
která
odráží
druhou
půlku
Stoltzmanovy
osobnosti.
A
tak
to
šlo
celou
první
polovinu:
důmyslně
zvolená
směsice
skladeb
ne
delších
pěti
minut,
žádná,
která
by
posluchače
zneklidnila
nebo
k
něčemu
vyzývala.
Stoltzman
představil
své
spoluhráče:
Billa
Douglase,
pianistu,
hráče
na
fagot,
skladatele
a
starého
přítele
z
Yale,
a
jazzového
basistu
Eddieho
Gomeze.
Improvizační
část
byla
postavena
na
Douglasových
skladbách,
začala
"Zlatým
deštěm",
rytmicky,
bezstarostně
přecházejícím
do
rychlejšího
"Nebe",
které
poskytlo
Stoltzmanovi
příležitost
lkát
ve
vysokém
rejstříku
a
ukázat
své
bleskově
hrající
prsty.
Následovala
Bachova
"Árie".
Stoltzman
navázal
na
skladatele
tím,
že
jej
prohlásil
za
"velkého
improvizátora
18.
století",
a
na
tomto
obrazu
dále
stavěl,
když
se
spojil
s
Douglasem
v
některých
Bachových
dvouhlasých
invencích,
chytře
Douglasem
upravených
pro
klarinet
a
fagot.
Zachovávajíce
lehkou
náladu
se
ti
dva
pak
prozpívali
a
prosmáli
přes
některé
vražedné
polyrytmy,
navržené
Douglasem
jako
alternativa
k
Hindemithovým
suchým
technikám
výuky
teorie,
a
pak
se
spolu
s
Gomezem
vznášeli
a
improvizovali
při
skladatelových
vybroušených
"Bebopových
etudách".
Konec
první
části
ovšem
přinesl
to,
na
co
zřejmě
čekal
dav
posluchačů
v
prostoru
určeném
k
stání:
popovou
zpěvačku
Judy
Collinsovou,
která
se
objevila
na
desce
"Inner
Voices".
Jako
vždy
půvabná
a
hlasově
čistá
Collinsová
zazpívala
píseň
Joni
Mitchellové
"Zdarma"
-
o
setkání
s
pouličním
klarinetistou,
k
níž
Stoltzman
přispěl
doprovodným
klarinetem
-
a
Douglasovu
svěží
úpravu
galské
modlitby
"Hluboký
mír".
Skladba
"Hluboký
mír"
také
zahrnovala
promítání
rozkošných,
i
když
předvídatelných
obrázků
mraků,
pláží,
pouští,
západů
slunce
atd.
Bylo
to
vše
příliš
lahodné
a
něžné,
než
aby
se
tomu
dalo
uvěřit,
ale
asi
by
to
nevadilo,
kdyby
umělci
nepocítili
potřebu
přidat
Collinsové
vyhlášenou
píseň
"Úžasná
nádhera"
a
nepožádali
obecenstvo
o
spolupráci.
Tím
překročili
povolenou
hranici
vřelých
a
načechraných
citů.
Že
by
kvůli
tomu
část
publika
odešla
před
začátkem
druhé
poloviny
koncertu
nebo
během
ní?
Nebo
to
bylo
proto,
že
odešla
Collinsová?
Každopádně
to
byla
škoda,
protože
Stoltzman
nabídl
nejpodstatnější
hudbu
večera
právě
po
přestávce:
"Kontrapunkt
New
York"
Steva
Reicha,
jedno
z
řady
Reichových
děl,
která
vedle
sebe
kladou
živého
hráče
s
nahrávkami
jeho
hraní.
(Reichova
nová
skladba
"Jiné
vlaky"
pro
smyčcový
kvartet
využívá
tuto
techniku
kategoricky.)
Stoltzman
musel
mít
obavy,
že
by
to
jeho
publikum
nemuselo
přijmout:
předem
nás
varoval,
že
skladba
"Kontrapunkt
New
York"
trvá
11
a
1/2
minuty.
Také
nešťastně
ilustroval
tuto
složitou
jazzovou
tapisérii
Pearsonovými
obrázky,
tentokrát
s
geometrickými
nebo
opakujícími
se
tvary
v
kýčovitém
zrcadlení
hudební
struktury,
které
značně
odváděly
pozornost
od
Reichovy
skladby
a
Stoltzmanova
elegantního
přednesu.
Zbytek
koncertu
tvořily
více
jazzové
a
něžnější
kusy
od
Charlieho
Parkera,
Ornette
Colemanové,
Billa
Douglase
a
Eddieho
Gomeze,
s
obrázky
k
Douglasovým
skladbám.
Bylo
příjemné
poslouchat
výtečný
jazz,
aniž
byste
museli
sedět
v
zakouřeném
klubu,
ale
stejně
jako
v
první
polovině
byla
většina
skladeb
snadno
přijatelná
a
nakonec
stěží
zapamatovatelná.
Je
toto
budoucnost
komorní
hudby?
Manažeři
a
organizátoři
trvají
na
tom,
že
koncerty
komorní
hudby
se
těžko
prodávají,
ale
může
si
je
publikum
skutečně
užít
jen
tehdy,
když
je
hudba
zbavena
nebezpečných
prvků,
podávána
v
malých
soustech
a
doplněna
zrakovými
vjemy?
Co
dál?
Promítání
diapozitivů
k
podbarvení
Šostakovičových
kvartetů?
Jistě,
nebyl
to
nepříjemný
večer,
díky
vysoké
úrovni
výkonů,
Douglasovu
skladatelskému
umění
a
zjevné
upřímnosti,
se
kterou
Stoltzman
vybírá
své
skladby.
Ale
nebyl
to
hluboký
ani
trvalý
zážitek:
lehká
zábava,
která
nemůže
nahradit
večer
s
Brahmsem.
Paní
Walesonová
je
spisovatelka
na
volné
noze
působící
v
New
Yorku.