Umění
střídavé
zvonkohry
je
typické
pro
Angličany
a
stejně
jako
mnoho
anglických
zvláštností
nepochopitelné
pro
zbytek
světa.
-
Dorothy
L.
Sayersová,
"The
Nine
Tailors
(Devět
krejčíků)"
ASLACTON,
Anglie
-
Ze
všech
scén,
které
evokují
venkovskou
Anglii,
je
tahle
jednou
z
nejmalebnějších:
uprostřed
polí
stojí
starobylý
kamenný
kostel,
z
jeho
věže
se
rozléhá
hlahol
zvonů
a
svolává
věřící
k
večerní
mši
svaté.
Farníci
z
kostela
sv.
Michaela
a
Všech
andělů
se
zastavili
u
dveří
do
kostela
v
rozhovoru,
tak
jak
to
zdejší
členové
odjakživa
dělávají.
Pět
mužů
a
žen
rytmicky
tahá
v
kostelní
věži
za
lana
přivázaná
ke
stejné
pětici
zvonů,
které
se
zde
poprvé
rozezněly
v
roce
1614.
V
Aslactonu
však
existuje
i
disonanční
moderní
tón,
který
ale
návštěvníci
kostela,
vychutnávající
si
hlahol
zvonů
za
tohoto
chladného
podzimního
večera,
nemohou
slyšet.
Stejně
jako
většina
ostatních
6 000
britských
kostelů
se
sadou
zvonů
měl
i
sv.
Michael
kdysi
svůj
vlastní
"soubor"
zvoníků,
který
každou
neděli
oznamoval
ranní
a
večerní
mši.
Dnes
zbývá
pouze
jeden
místní
zvoník:
64letý
Derek
Hammond.
Ostatní,
kteří
zde
dnes
jsou,
žijí
jinde.
Patří
do
skupiny
15
zvoníků
-
včetně
dvou
osmdesátníků
a
čtyř
mladých
lidí
v
zácviku
-
která
jezdí
každou
neděli
od
kostela
ke
kostelu
v
někdy
vyčerpávající
snaze
zachovat
zvonění
v
mnoha
zvonicích
východní
Anglie.
"Abychom
zazvonili
alespoň
na
jednu
mši
z
této
věže,
musíme
se
vyškrábat
nahoru,"
říká
pan
Hammond,
odborník
na
vodohospodářství
v
důchodu.
"Zkoušeli
jsme
zacvičit
mladé,
ale
ti
mají
své
diskotéky
a
zábavy
a
prostě
nám
odešli."
Pan
Hammond
se
obává,
že
řady
této
skupiny
z
východní
Anglie,
díky
nimž
se
aslactonské
zvony
stále
rozeznívají,
prořídnou
kvůli
vysokému
věku
zvoníků
a
nestálosti
mladých
lidí.
Historie
koneckonců
také
není
na
jeho
straně.
Podle
celonárodního
průzkumu
z
loňského
roku
téměř
třetina
kostelních
zvonů
v
Anglii
už
o
nedělích
nezní,
protože
není
nikdo,
kdo
by
na
ně
zvonil.
Je
snadné
pochopit,
proč
toto
starobylé
umění
visí
na
vlásku.
Méně
náročnější
způsob
hry
na
zvony,
jako
jsou
zvonkohry
v
kontinentální
Evropě,
považují
Angličané
za
dětinský,
dobrý
tak
pro
cizince.
Střídavá
zvonkohra,
cvičení,
nad
nímž
zůstává
rozum
stát,
které
Angličané
vynalezli
před
380
lety,
vyžaduje
fyzickou
obratnost
-
některé
zvony
váží
více
než
tunu
-
spojenou
s
maximálním
duševním
soustředěním.
Pravé
anglické
zvony
se
rozeznívají
"popořadě",
od
toho
s
nejvyšším
tónem
až
po
ten
nejníže
znějící
-
v
jednoduché
klesající
stupnici,
která
ve
větších
kostelech
zapojuje
až
12
zvonů.
Zvoníci
poté
začnou
na
znamení
měnit
pořadí,
v
němž
zvony
znějí,
aniž
by
měnili
pravidelný
rytmus
úderů.
Podle
pravidel
může
být
každé
střídání
nebo
výměna
provedena
pouze
jednou.
Zvoníci
se
učí
zpaměti
vzorce
těchto
změn
známé
jako
"metody",
které
mají
podivně
znějící
názvy,
jako
Kent
Treble
Bob
Major
nebo
Grandsire
Caters.
Série
přibližně
5 000
výměn
se
označuje
jako
"vyzvánění"
a
trvá
asi
tři
hodiny.
Pohled
na
čtvrteční
večerní
mši
v
kostele
opatství
Pany
Marie
v
londýnské
čtvrti
Kensington
naznačuje,
jak
je
vyzvánění
namáhavé.
Deset
zvoníků
v
krátkých
rukávech
stojí
v
kruhu,
jednu
nohu
vykročenou
vpřed
v
zápasnické
pozici,
a
každý
tahá
za
lano,
které
mizí
v
malém
otvoru
ve
vysokém
stropu
zvonice.
Nikdo
u
toho
nemluví
a
vlnění
lan
vytváří
zdánlivě
stejně
hlasitý
zvuk
jako
samotné
zvony
zavěšené
u
stropu.
Zcela
zabráni
do
své
činnosti
zírají
zvoníci
přímo
před
sebe
a
využívají
periferního
vidění
(říkají
tomu
"lanový
zrak"),
aby
mohli
sledovat
ostatní
lana
a
načasovat
si,
kdy
táhnout.
Vysoko
ve
zvonici
se
obrovské
bronzové
zvony
upevněné
na
kolech
divoce
houpají
o
celých
360
stupňů
a
kupodivu
vždy
začnou
a
skončí
v
obrácené
pozici,
čili
srdcem
vzhůru.
Zkušení
zvoníci
používají
pohyb
zapěstí,
aby
zrychlili
nebo
zpomalili
následující
kyv
a
jeden
zvon
si
mohl
vyměnit
místo
s
jiným
v
následující
rytmické
výměně.
V
jednom
známém
detektivním
příběhu
o
kostelních
zvonech
popsala
anglická
spisovatelka
Dorothy
L.
Sayersová
zvonění
jako
"vášeň,
[která]
nalézá
uspokojení
v
matematické
úplnosti
a
mechanické
dokonalosti".
Zvoníci,
dodala,
jsou
"prodchnuti
slavnostním
opojením,
které
vychází
z
rafinovaného,
dokonale
provedeného
obřadu".
"Zvonění
se
opravdu
stává
trochu
posedlostí,"
přiznává
Stephanie
Pattendenová,
vedoucí
souboru
při
opatství
Panny
Marie
a
jedna
z
nejlepších
ženských
zvoníků
v
Anglii.
Je
to
vášeň,
která
však
obvykle
zůstává
ve
věži.
Zvoníci
dost
často
kostel
považují
za
něco,
co
je
přilepené
k
dolní
část
zvonice.
Když
zvoníci
celí
zpocení
ukončí
střídavou
zvonkohru,
zaskočí
si
často
do
místní
hospůdky
a
bohoslužbu
přenechají
těm
ostatním
dole.
To
některým
duchovním
nesedí.
Jelikož
členů
anglikánské
církve
neustále
ubývá,
nutí
zanícení
faráři
stejně
zanícené
zvoníky,
kteří
jsou
často
bez
náboženského
vyznání,
aby
se
účastnili
bohoslužeb.
Před
dvěma
lety
měl
reverend
Jeremy
Hummerstone,
farář
z
Great
Torringtonu
v
hrabství
Devon,
už
dost
zvoníků,
kteří
nechodili
na
bohoslužby,
a
celý
sbor
propustil;
zvoníci
okamžitě
uspořádali
na
protest
stávku.
"Byl
to
samozvaný
klub,
který
s
věží
zacházel,
jako
by
šlo
o
samostatné
prostory,"
říká
farář
Hummerstone.
V
Great
Torringtonu
dnes
zvoní
úplně
nový
sbor
a
někteří
zvoníci
jsou
členy
církevního
sboru.
Jenže
stále
není
dostatek
zvoníků,
kteří
by
zvonili
na
víc
než
šest
zvonů
z
osmi.
V
kostele
sv.
Panny
Marie
v
Ilminsteru
v
hrabství
Somerset
utichly
zvony
po
sporu
kvůli
účasti
na
bohoslužbách.
Zdejší
farář
W.
D.
Jones
o
tom
odmítá
mluvit
a
říká,
že
by
to
jen
"znovu
otevřelo
starou
ránu".
C.
J.
B.
Marshall,
farář
z
nedalekého
kostela,
má
však
pocit,
že
problém
tkví
ve
schodech
ze
zvonice,
které
jsou
umístěny
blízko
oltáře.
"Buch
buch
buch
a
dup
dup
dup
-
to
jdou
zvoníci
velmi
okázale
dolů,
zatímco
farníci
jsou
pohrouženi
v
modlitbách,"
říká.
Farář
Marshall
přiznává,
že
má
v
této
záležitosti
smíšené
pocity,
neboť
sám
je
farářem
a
zároveň
aktivním
zvoníkem.
"Hlas
zvonů
je
jako
síť,
která
má
vtáhnout
lidi
do
kostela,"
říká.
"Žiji
v
naději,
že
i
samotní
zvonící
budou
vtaženi
do
tohoto
plnějšího
života."
Ústřední
rada
zvoníků
na
kostelní
zvony,
jakýsi
parlament
skupin
zvoníků,
si
klade
za
cíl
zlepšení
vztahů
s
faráři,
říká
její
předseda
John
C.
Baldwin.
Rada
doufá,
že
osloví
studenty
teologických
fakult
a
ukáže
jim
radost
ze
hry
na
zvony
a
že
brzy
vydá
brožuru
s
názvem
"Zvony
ve
vaší
péči",
určenou
všem
farářům
v
zemi.
Baldwin
říká:
"Uvědomujeme
si,
že
církevní
život
a
prožitky
už
pro
nás
možná
nejsou
tak
velkou
prioritou."
Baldwin
rovněž
poukazuje
na
větší
problém:
na
nedostatek
zvoníků.
Podle
jednoho
průzkumu
dnes
v
Anglii
zvoní
jen
40 000
z
více
než
100 000
vyškolených
zvoníků.
Navíc
zvoníci
vždy
nežijí
tam,
kde
je
třeba
zvony
rozeznít,
například
na
malých
venkovských
farnostech
nebo
v
kostelech
v
centrech
měst.
Program
rady,
jak
získat
a
vyškolit
zvoníky,
je
jen
zčásti
úspěšný,
říká
Baldwin.
"Teď
máme
štěstí,
když
si
po
pěti
letech
udržíme
jednoho
zvoníka
z
deseti,"
dodává.
Dobrým
znamením
je,
že
do
kdysi
muži
ovládaného
oboru
vstupuje
stále
více
žen;
více
než
třetina
zvoníků
jsou
dnes
ženy.
Nicméně
všude
k
nim
nejsou
vstřícní.
Nejstarší
sbor
zvoníků
v
zemi,
Ancient
Society
of
College
Youths,
založená
v
roce
1637,
zůstává
výlučně
mužskou
záležitostí,
což
je
skutečnost,
která
ženy
obzvláště
roztrpčuje,
protože
tento
sbor
představuje
výhradní
zdroj
zvoníků
pro
nejprestižnější
britské
kostely,
katedrálu
sv.
Pavla
a
Westminsterské
opatství.
Jelikož
jsme
v
Británii,
žádná
žena
zatím
nepodala
žalobu
ve
věci
nerovných
příležitostí,
ale
rozsah
problému
vyšel
na
povrch
letos
v
létě
v
řadě
dopisů
pro
týdeník
zvoníků
"The
Ringing
World
(Zvonící
svět)".
"Jeden
z
pisatelů,
který
svůj
dopis
podepsal
jako
"plnokrevný
vyrovnaný
muž",
upozornil
na
"četnost
žen
omdlévajících
během
zvonění"
a
navrhl,
aby
"se
uchýlily
zpět
ke
své
tradiční
roli
přípravy
čaje
na
schůzkách".
V
záplavě
odpovědí,
které
následovaly,
poznamenala
jedna
zvonice
ze
Solihullu,
že
"průměrný
mužský
zvoník
postrádá
mnohé,
co
by
bylo
žádoucí:
je
špatně
oblečený,
ozdobený
akné
a
velkým
pivním
břichem,
často
nemytý
a
při
zvonění
nesnesitelně
nadmutý".
Jiná
žena
ze
Sheffieldu
napsala,
že
za
svých
60
let
zvonění
"jsem
v
životě
nepoznala
ženu,
která
by
ve
zvonici
omdlela.
Zato
jsem
viděla
jednoho
nebo
dva
muže
zemřít,
bůh
jim
žehnej.