ml_773.05

ml_773.05

ProjectPDTSC
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Od té doby už jsem jí nikdy nic neřekla . Pochopitelně jsem druhou nechtěla . Vychovala mě tak , abych nebyla tak vzdorná a vzpurná . Vždycky mi říkala , abych se naučila pokojnějšímu životu , abych nebyla taková divoška . Na druhou stranu zase říkala : " Nesmíš si nechat všechno líbit . Lidé tě hrozně pomlouvají , protože nemáš nikoho , kdo by se tě zastal . " Ale ona se mě zastávala , to musím říct . Můžu taky říct , že i naše děti ji znají , protože jsme tam vždycky jezdili . Vždycky jsem říkala : " Tohle je moje maminka . " Chovala se ke mně vždycky lépe než druhá otcova manželka . Vždycky nás přijala , vždycky jsme u ní mohli celá rodina přespat , když jsme potřebovali . Její manžel mi jednou řekl : " Víš , Alice , kdyby jí nenapsala vlastní sestra , tak to jí tak nevadí . Ale jak ty dlouho nenapíšeš nebo nepřijedeš , tak už má hrozně velké starosti , co děláš a jak se máš . " To byla opravdu hodná paní , starala se o mě po všech stránkách . Mně se třeba nelíbilo , že jsem jí musela dávat výplatu . Vařila mi a dávala mi kapesné , to ano , ale v duchu jsem si říkala : " Proč mi bere všechny peníze ? " Ale pak najednou říká : " Alice , pojď , jdeme . " Teď jsme šly do Labutě a celou mě oblíkla . Nikdy si nenechala z těch peněz ani korunu , ani za stravu . Oblíkla mě od kabátu po prádlo , boty , všechno . Taky mě rozmazlovali , protože mi třeba dala čokoládu , aby to její manžel nevěděl . Její manžel mi zase dal , aby ona nevěděla . Mám na ně moc hezké vzpomínky . Vzhledem k mé nemoci , že se mnou všude jezdí manžel a protože nám to časově nikdy nevychází , abychom se tam stavili , tak už jsem tam , přiznám se , dlouho nebyla . Ani nevím , jestli ještě žije . Ale věřím , že její děti by mi daly vědět , protože si na mě pamatujou . Vzpomínám si , že když jsme tam byli naposled , tak malý Vašek mi tykal a říkal mi Alice . Už byl veliký , ženatý Ona říká : " To pro tebe není žádná Alice , to je pro tebe paní Hrbková . " Povídala jsem : " Ale pro něj jsem Alice . Vždyť kolik mi bylo let - sedmnáct a jemu tři . Chodila jsem s ním na procházky . " Měl radost , že mi může tykat . Proto si myslím , že by mi dal vědět . Už by jí teď mělo být takových 88 roků . Ale protože byla hubeňoučká , pohyblivá a sloužila od čtrnácti let u pánů , jak mi vypravovala , tak bych docela věřila , že ještě žije . Vždycky si s manželem říkáme , že ji jednou navštívíme . Ale nevím , kdy se nám to podaří . Ráda bych ji ještě jednou viděla . Jak jste žila po válce ? Po válce , sotva jsem se vrátila , mi nastaly problémy . Jednak s tím , že jsme utekly v době karantény , takže jsme musely jít na prohlídku . Potom jsem měla občanku v salátovém vydání , a když jsem přišla poprvé na úřad , tak tam byla mladá úřednice . Hned se do mě pustila , co jí to tam dávám . Takhle štítivě to vzala dvěma prsty , co jí to tam dávám za občanku . Vždycky jsem se hned rozbrečela , přišlo mi to líto , a najednou přišel starší pan úředník . Jednal se mnou laskavě a tykal mi , protože jsem asi vypadala mladě . Říkal : " Nebreč , vždyť se nic neděje . Dají ti novou a nebudeš tam mít aspoň to ' ghettoisiert ' a všechno se spraví . " Pak jsem měla starosti se státním občanstvím , protože jsem se chtěla vdávat .

Download Source Data • Download text • Dependencies • PML View • PML-TQ Tree View