mf930713_113

Ekologové kritizují ekologickou politiku

Společnost pro trvale udržitelný život vyjadřuje hluboké znepokojení nad přezíravým a bezkoncepčním přístupem české vlády a Poslanecké sněmovny k řešení vážných ekologických problémů. Podceňování rozsahu hloubky a naléhavosti jevů spojených s narušováním životního prostředí a exploatací přírodních zdrojů se projevuje zejména: 1. Nedostatečnou pozorností věnovanou životnímu prostředí jak v programovém prohlášení vlády, tak i v její běžné činnosti; ekologickým problémům se vláda věnuje jen výjimečně a nesystematicky, obvykle pouze pod tlakem výrazného zhoršení ekologické situace. 2. Neuspokojivým zakotvením péče o životní prostředí a úplným ignorováním strategie trvale udržitelného způsobu života v Ústavě České republiky. 3. Pasivitou při přípravě a přijímání právních norem v oblasti péče o životní prostředí. Od červnových voleb nebyl přijat ani jeden ekologický zákon (v předchozím období přijalo Federální shromáždění a Česká národní rada 12 zákonů a obecně závazných ekologických předpisů) přesto, že náš právní řád stále ještě trpí významnými nedostatky a mezerami. 4. Přerušenou kontinuitou polistopadové péče o životní prostředí. Nebyly využity návrhy zákonů připravených v průběhu předchozího období, strategie péče o životní prostředí přijatá a propracovaná předchozími vládami byla opuštěna, aniž by ji nahradila jakákoli nová strategie. 5. Nerespektováním vztahů mezi ekologickými, sociálními a ekonomickými problémy a rezignace na jejich komplexní řešení; vláda i parlament opomíjejí fakt, že jenom souběžné řešení uvedených problémů v severních Čechách, na Ostravsku, v Praze i jinde, uskutečňované za účinné koncepční a koordinační funkce centrálních orgánů a v úzké spolupráci s občany, podniky, i orgány místní samosprávy, může mít naději na úspěch. Nedostatečnou orientací na řešení problémů životního prostředí ztrácí naše ekonomika příležitost ke kvalitativnímu rozvoji, který je jedinou schůdnou alternativou kvantitativního růstu. 6. Preferováním hodnotových orientací směřujících k maximalizaci osobního prospěchu, množství vydělaných peněz a spotřebě materiálních statků, důrazem na tradičně chápanou životní úroveň, namísto žádoucího zdůrazňování kvality života a vědomím spoluodpovědnosti za uchování bohatství přírody. Není možné zapomínat na fakt, že devastace životního prostředí je úzce spojena s devastací morální. 7. Poklesem finančních prostředků věnovaných ze státního rozpočtu na řešení ekologických problémů (v roce 1993 o 25 procent v porovnání s předchozím rokem a vezmeme-li v úvahu inflaci, pak ještě více). 8. Podceňováním mezinárodních aktivit zaměřených na péči o životní prostředí a na prosazování strategie trvale udržitelného rozvoje v evropském i globálním měřítku. 9. Nedostatečnou aktivitou ministerstva životního prostředí, jeho nízkým kreditem ve společnosti a neuspokojivým postavením v soustavě centrálních orgánů (to se projevuje mj. tím, že průměrným platem zaměstnanců je MŽP až na 29. příčce seznamu centrálních orgánů). MŽP navíc ztrátou kompetencí v oblasti územního plánování přišlo o klíčový nástroj umožňující co nejrychleji napravovat existující ekologické škody a předcházet vzniku škod nových, převodem těchto kompetencí na ministerstvo hospodářství se stal kozel zahradníkem. 10. Nevhodnými veřejnými vystoupeními některých vládních představitelů (včetně předsedy vlády), kteří zlehčují, nebo dokonce zpochybňují existenci jevů charakterizujících destrukci životního prostředí a neodůvodněně podkládají členům ekologického hnutí záměry směřující k etatistickému, antidemokratickému a elitářskému uspořádání společnosti a centralizaci lidských aktivit. Celková bilance roční činnosti vlády a parlamentu v ekologické oblasti je tedy neuspokojivá, což přispívá nejen k dalšímu přetrvávání řady negativních jevů (například pokračujícímu zhoršování stavu lesů), ale také ke vzniku nových problémů spojených kupříkladu s vyšší spotřebou energie a rostoucími emisemi odpadů vztaženými na jednotku HNP. Jsme i nadále přesvědčeni o tom, že péče o životní prostředí musí být samozřejmou součástí života každé moderní společnosti. Rozsah odpovědnosti jednotlivých společenských subjektů za ochranu přírody a obnovení harmonických vztahů mezi člověkem a jeho životním prostředím odpovídá rozsahu jejich rozhodovacích pravomocí. Každý občan, každý podnik či jiná organizace (včetně organizaci nevládních) tak nese svůj díl odpovědnosti. Ale zásadní odpovědnost nese vláda a parlament. Doufáme, že si tuto odpovědnost uvědomí a svůj dosavadní přístup k životnímu prostředí změní.