Zákon
nejstarší
řemeslo
neodstraní
Prostituce
byla,
je
a
bude.
Pokusy
vymýtit
ji
jsou
odjakživa
odsouzeny
k
nezdaru.
Už
z
poněkud
květnatého
označení
prodejné
lásky
jako
nejstaršího
řemesla
je
zřejmé,
že
je
skoro
stejně
stará
jako
lidstvo
samo.
Prostitutky
to
samozřejmě
v
historii
lidstva
neměly
vždy
stejně
krušné
nebo
stejně
snadné.
V
mnoha
dávnověkých
civilizacích
fungovaly
jako
vážené
kněžky
lásky,
jiné
kultury
je
naopak
zavrhly
a
oficiálně
jim
určovaly
místo
na
dně
společnosti.
Prostitutky
přežily
vše;
přízeň
i
úklady
krutých
božstev,
nevůli
křesťanské
církve
i
obojakou
morálku
komunistických
diktátorů.
Stávaly
se
spojenkyněmi
řemeslných
zločinců
i
poddajným
nástrojem
policie,
včetně
politické.
Do
17.
listopadu
1989
to
v
bývalém
Československu
neměly
lehké,
protože
komunistický
režim
ukládal
každému,
tedy
i
prostitutkám,
aby
uzavřel
řádný
pracovní
poměr,
a
občas
kněžky
lásky,
které
si
nepořídily
razítko
do
občanského
průkazu,
trestal
jako
příživnice.
Na
druhé
straně
jejich
služeb
hojně
využíval,
protože
sexuálním
radovánkám
nepropadali
jen
prohnilí
kapitalisté,
ale
také
revolucionáři
z
muslimského
světa.
Prostitutky
v
Čechách
tak
za
pomoci
hotelových
recepčních
a
taxíkářů
přežily
režim
nevlídných
starců,
některé
dokonce
s
dost
slušným
tuzexovým
kontem.
Po
17.
listopadu
ovšem
jejich
řemeslo
prožívá
skutečnou
renesanci.
Vodou
na
jejich
mlýn
je
rozmach
turistického
ruchu
a
oslabení
nebo
naprostý
nedostatek
policejní
represe.
Prodejná
láska
prožívá
skutečně
zlaté
časy,
srovnatelné
snad
jen
s
pověstnou
zlatou
horečkou.
Podle
některých
odhadů
je
jen
v
hlavním
městě
Praze
20 000
až
40 000
prostitutek.
Nejsou
to
jen
luxusní
hetéry
z
mezinárodních
hotelů
a
šlapky
z
Kotců,
ale
i
dívky
na
telefonu
a
zaměstnankyně
masážních
a
erotických
salónů,
kterých
přibývá
jako
hub
po
dešti.
Další
tisíce
prodejných
kněžek
lásky
postávají
na
mezinárodních
silnicích
v
západních
a
severních
Čechách.
Zákon
na
tyto
problémy
nepamatoval,
právní
řád
České
republiky
vůbec
nezná
pojem
prostituce,
a
tak
se
obce
a
města
pod
tlakem
svých
občanů
snaží
pomoci,
jak
umějí.
První
v
řadě
bylo
město
Dubí
na
Teplicku,
do
řetězu
se
zapojila
i
Praha,
která
také
zakázala
veřejné
nabízení
sexuálních
služeb.
Prostitutky
jsou
však
v
Perlové
ulici,
a
dokonce
i
na
Václavském
náměstí,
které
se
ministr
vnitra
Jan
Ruml
krátce
po
svém
nástupu
do
funkce
snažil
vyčistit,
stále.
Málo
platné,
čeští
policisté
ještě
nemají
zkušenosti
svých
amerických
kolegů,
kteří
dokážou
vyčistit
ulice,
popřípadě
i
celé
čtvrtě,
pokud
jim
radnice
uloží.
Obsadí
je
takovou
přesilou
policistů,
že
nejen
prostitutky,
ale
i
překupníci
drog
raději
odejdou,
protože
jim
nestojí
za
to
nechat
si
od
poldů
kazit
kšefty.
Z
parlamentu
před
nedávnem
vzešel
pokus
upravit,
respektive
zamezit
prostituci.
Setkal
se
většinou
s
odmítnutím,
občas
i
s
posměchem.
Třebaže
snaha
zakázat
veřejné
domy
je
pravděpodobně
zbytečná,
protože
zápas
s
nejstarším
řemeslem
je
skutečně
donkichotským
bojem
s
větrnými
mlýny,
zaslouží
si
pozornost,
protože
jiná
cesta,
než
je
regulérní
úprava
prodejné
lásky,
v
demokratické
společnosti
možná
není.
Prostituci
je
lepší
regulovat,
protože
porazit
ji
nelze.
Dokud
je
poptávka,
bude
i
nabídka.
I
prostitutky
se
chovají
tržně.