Zelená
perlička
Zdeňku
Galuškovi
Už
ve
druhém
století
našeho
letopočtu
řekl
římský
gramatik
Terentianus
Maurus:
Habent
sua
fata
fibelli.
Knihy
mají
své
osudy.
A
já
si
na
tento
výrok,
starý
osmnáct
set
let,
vzpomenu,
kdykoliv
mi
přijde
na
mysl
Zdeněk
Galuška,
protože
to
platí
především
o
jeho
knížkách.
Je
to
už
víc
než
čtyři
desítky
let,
co
spatřilo
světlo
světa,
oděno
v
tiskařskou
čerň,
první
vydání
Galuškových
povídek
z
prostředí
slováckých
soudů
"Slovácko
sa
súdí".
Kdo
měl
tenkrát,
v
rušných
letech
Osvobození,
zájem
o
vydání
útlého
dílka
psaného
slováckým
nářečím?
A
kterému
nakladateli
se
chtělo
riskovat
a
vydat
neznámého
autora?
Ano,
byla
to
fatální
cesta
od
napsání
souboru
po
jeho
vydání.
Kolik
to
bylo
trápení,
kolik
námahy,
než
se
za
pomoci
hrstky
přátel,
těch
nejvěrnějších,
dostal
na
pulty
knihkupců,
než
se
dostal
do
rukou
čtenářů.
Stál
jsem
u
kolébky
této
radostné
knížky,
u
jejího
zrodu,
byl
jsem
jejím
kmotrem.
Proč?
Protože
mi
poskytla
smích
už
tehdy,
když
jsem
četl
rukopis.
Neodolatelný
humor
Zdeňka
Galušky
mě
pobavil,
obveselil.
Zdeňkovi
však
v
té
době
do
smíchu
nebylo.
Knížka
si
nemohla
proklestit
cestu
do
nejširších
čtenářských
řad
a
on
prožíval
zklamání
z
neúspěchu,
leželo
to
na
něm
jako
balvan.
Já
jsem
však
věděl
velice
dobře,
že
si
stařeček
Pagáč
své
přátele
dříve
či
později
najde.
A
našel,
i
když
jsme
zprvu
museli
s
knížkami
v
aktovce
vyjít
do
ulic.
Tak
se
totiž
tenkrát
musela
prodávat
dnes
nejčtenější
humoristická
knížka.
A
potom
se
protrhla
zábrana
a
následoval
zcela
po
právu
úspěch.
Stařečka
Pagáča
si
osvojil
rozhlas,
televize,
gramodesky,
film.
Teď
jak
dále.
Zdeňku,
piš,
říkával
jsem
autorovi,
kdykoliv
jsme
se
potkali,
a
je
to
dost
často.
Poslechl
mě,
psal.
A
tak
jsem
po
čase
dělal
kmotra
nové,
stejně
radostné
knize:
"Slovácko
sa
nesúdí".
Těšil
jsem
se
z
dalšího
úspěchu
dobrého
kamaráda.
Stařeček
Pagáč
nestárne,
jako
nestárne
humor,
přelaskavý,
na
výsost
lidský,
moudrý.
Lidé
si
zamilovali
všechny
tři
-
stařečka,
jeho
bodrost
i
autora.
Habent
sua
fata
libelli.
Jenže
já
nepochopím
tu
trnitou
cestu,
kterou
musela
protrpět
Galuškova
dílka.
Zdá
se,
že
lidé
pochopili
jednu
staronovou
pravdu,
že
kam
nechodí
smích,
tam
chodí
lékař.
Že
lepší
je
stránka
z
Galuškova
Slovácka
než
meprobamat.
JAROMÍR
TOMEČEK
Autor
obou
úsměvných
knížek
oslavil
právě
-
osmdesátiny.
Jeho
knížky
mají
dosud
řadu
přátel
i
nepřátel.
Těch
prvních
je
naštěstí
nesouměřitelně
víc.
No
a
ti
druzí?
"Neslevili
ani
o
ďúrku
a
dali
to
výš.
Ať
třeba
pukne
celý
grunt."