Kdo
může
za
rozpad
Československa?
přečetli
jsme
Kdo
může
za
rozpad
Československa?
Pohled
na
vývoj
událostí
v
Československu
vede
k
závěru,
že
zatímco
slovenský
ministerský
předseda
Vladimír
Mečiar
rozpad
Československa
vyprovokoval,
odpovědnost
za
zánik
federace
nesou
český
premiér
Václav
Klaus
a
bývalý
prezident
Václav
Havel.
Většina
Čechů
a
Slováků
je
z
rozpadu
federace
na
dva
státy
smutná,
protože
byli
hrdí
na
Československo,
ze
kterého
vytvořili
nejlepší
demokracii
východní
Evropy.
Veřejnost
si
uvědomila,
jak
nebezpečnou
a
ďábelskou
hru
oba
ambiciózní
a
vůči
sobě
nepřátelští
ministerští
předsedové
hrají,
když
Vladimír
Mečiar
navrhl
konfederaci
s
mezinárodně-
právní
subjektivitou
pro
Slovensko.
V.
Klaus
s
buldočí
vytrvalostí
trval
na
jednom
státě
a
jedné
subjektivitě.
V.
Mečiar,
který
si
uvědomuje
hospodářskou
slabost
Slovenska,
začal
naznačovat
ústup
z
extrémních
postojů
v
přesvědčení,
že
mu
V.
Klaus
nabídne
rozsáhlé
ústupky,
aby
zachoval
federaci.
V.
Mečiar
nepochopil
skutečné
záměry
V.
Klause
a
zjistil,
že
je
v
úzkých,
až
když
český
premiér
potvrdil,
že
je
připraven
souhlasit
s
nezávislostí
Slovenska.
V.
Mečiar
si
pozdě
uvědomil,
že
se
přepočítal
a
že
V.
Klausovi
ve
skutečnosti
jde
o
českou
nezávislost,
kterou
nezbytně
potřebuje,
aby
mohl
pokračovat
ve
svých
reformách
bez
vměšování
bývalého
komunisty
Vladimíra
Mečiara,
jenž
vzhledem
k
vysoké
nezaměstnanosti
na
Slovensku
a
levicovému
zaměření
hlavních
politických
stran
musí
sledovat
více
socialistické
přístupy.
Premiér
Klaus
tedy
dostal
to,
co
chtěl.
Jediným
východiskem
pro
V.
Mečiara
bylo
kapitulovat
-
tedy
přijmout
rozdělení
státu.
Proč
je
však
vinen
i
Václav
Havel?
Čeští
a
slovenští
disidenti
po
sametové
revoluci
měli
dvě
různé
organizace
a
neučinili
nic,
aby
vytvořili
politickou
základnu
pro
jednotné
Československo.
V.
Havel
ani
nikdo
jiný
si
neuvědomil,
že
by
to
mohlo
ohrozit
novou
demokracii.
Když
koncem
roku
1991
bývalý
prezident
pochopil,
že
země
míří
k
rozpadu,
předložil
pět
ústavních
návrhů,
z
nichž
jeden
umožňoval
vyhlásit
referendum.
Neudělal
však
nic,
aby
své
návrhy
prosadil,
a
tak
byly
v
parlamentu
poraženy.
Buď
naivně
spoléhal
na
svůj
politický
vliv,
nebo
se
mu
nedostávalo
rozhodnosti.
Přestože
nebyl
účastníkem
posledních
jednání,
lze
říci,
že
prokázal
nedostatek
politického
důvtipu,
soudí
po
svém
návratu
z
ČSFR
vědecký
pracovník
washingtonského
Brookingsova
ústavu
Henry
Brandon.
24.
10.
1992,
THE
NEW
YORK
TIMES