komentáře
Napětí
kolem
bankrotů
Celý
minulý
týden
se
diskutovalo
o
zákonu
o
konkursu
a
vyrovnání.
Po
dlouhé
době
některý
v
podstatě
ekonomický
problém
převážil
nad
politikou.
Mimochodem,
obratem
se
začal,
i
když
mírně,
politizovat.
Podstata
věci
je
všeobecně
známa.
Od
1.
října
vstoupí
v
platnost
zákon
o
bankrotu
v
kompletním
znění.
Jeho
text
je
koncipován
velmi
tvrdě
a
vůči
dlužníkům
a
firmám
v
potížích
daleko
ostřeji,
než
je
běžná
norma
vyspělých
zemí.
V
našich
podmínkách
by
jeho
neomezená
platnost
znamenala
nejen
úpadek
podniků
zavlékajících
do
ekonomiky
prvotní
platební
neschopnost,
ale
i
těžko
odhadnutelné
množství
dalších
v
návazných
řetězcích.
Vládní
koalice
i
opozice
se
v
podstatě
shoduje
v
jednom
-
zákon
je
třeba
uložit
na
čas
k
ledu
a
během
doby
blokace
připravit
zásadní
přepracování
celé
legislativní
úpravy.
Uspokojení
vlád
nad
tím,
že
novelu
podpoří
i
opozice,
je
sice
hezká
věc,
ale
vzhledem
k
pozdnímu
času,
kdy
se
vůbec
o
její
nutnosti
začalo
jednat,
se
stejně
do
1.
října
nestihne
uvést
v
platnost.
I
kdyby
totiž
byla
nová
úprava
včas
schválena,
není
moci,
která
by
zajistila
její
včasnou
publikaci
ve
Sbírce
zákonů.
"Tvrdá"
bankrotářská
verze
tedy
vstoupí
přinejmenším
na
několik
dní
v
platnost
a
soudy
budou
přijímat
podněty
věřitelů
k
vyhlášení
řízení
proti
dlužníkům.
Co
s
těmito
případy?
Legislativci
jistě
vymyslí
nějakou
krkolomnou
kombinaci,
která
umožní
jejich
zastavení.
Ale
že
by
takový
postup
zrovna
svědčil
o
ukončení
doby
"revolučního"
práva,
se
říci
určitě
nedá.
Navíc
není
třeba
si
zakrývat,
že
z
hlediska
vládní
hospodářské
politiky
existují
podniky,
které
se
nemohou
prostě
jen
tak
položit.
Evidentní
příklad
pochází
z
posledních
dní
v
podobě
koncernu
Škoda
Plzeň.
Proto
je
obzvlášť
tristní
poznání,
že
vlády
na
krátící
se
termín
blokace
zákona
o
bankrotu
zřejmě
jednoduše
zapomněly.
Nebo
mu
nevěnovaly
dostatečnou
pozornost.
A
poněkud
humorným
dojmem
nyní
působí
poslanci
vládní
koalice,
kteří
se
třesou,
aby
opozice
nezačala
protestovat
proti
poklusovým
termínům
projednávání
novely.
Další
kolo
se
odehraje
dnes
od
deseti
hodin
v
hospodářských
výborech,
které
by
měly
zformulovat
přesnou
verzi
novely
k
předložení
plénu.
TOMÁŠ
MAREK
Kuriózní
tiskový
zákon
Vláda
ČSFR
připravila
skutečně
kuriózní
návrh
nového
zákona
"o
hromadných
sdělovacích
prostředcích".
Nicméně
ve
čtvrtek
17.
9.
1992
jej
doporučily
ústavněprávní
výbory
Federálního
shromáždění
sněmovnám
ke
schválení.
V
důvodové
zprávě
návrhu
se
uvádí,
že
k
jeho
vypracování
bylo
využito
poznatků
z
evropského
zákonodárství.
Zdůrazňuje
se
rovněž
soulad
s
Evropskou
konvencí
o
lidských
právech
a
příslušnými
doporučeními
Rady
Evropy.
Vzhledem
k
těmto
skutečnostem
by
bylo
přirozené
předpokládat,
že
návrh
"tiskového"
zákona
se
opírá
o
praxi
západního
světa
a
nemá
sporná
místa.
Skutečnost
je
ale
jiná.
Paragraf
6,
který
hovořil
o
právu
redaktora
odmítnout
napsat
komentář,
s
nímž
nesouhlasí,
poslanci
vypustili.
Paragraf
7
naopak
dává
právo
osobě,
k
níž
novinář
vznesl
dotaz,
aby
si
"zkontrolovala"
svou
odpověď
ještě
před
jejím
zveřejněním.
Tento
postup
by
nejen
technicky
brzdil
tvorbu
aktuálního
zpravodajství,
ale
de
facto
opět
zaváděl
cenzuru.
Veřejní
činitelé
by
totiž
mohli
korigovat
podle
tohoto
ustanovení
veškeré
své
výroky
a
stanoviska.
Paragraf
11
dále
umožňuje
fyzické
a
právnické
osobě
domáhat
se
zveřejnění
své
odpovědi
na
názor,
jenž
o
ní
noviny
publikovaly
-
pokud
se
jí
přímo
dotýká.
Podle
paragrafu
14
má
mít
odpověď
mj.
stejnou
formu
a
přiměřený
obsah.
Deník,
který
by
komentoval
jednání
ústavního
činitele,
by
tedy
musel
otisknout
nejen
jeho
repliku,
ale
možná,
s
trochou
nadsázky,
i
mínění
kohokoli,
jehož
se
komentář
o
veřejném
činiteli
osobně
"dotýká".
Představa,
že
v
čs.
novinách
komentují
vedle
novinářů
rovným
dílem
politici,
podnikatelé
a
jiní,
je
asi
přece
jenom
dost
neevropská.
Navíc,
k
tzv.
odpověďi
"dotčeného"
nesmí
deník
poznamenat
v
témže
čísle
ani
slovo.
Při
striktním
dodržování
zákona
by
se
tak
deníky
mohly
změnit
v
bulletiny,
v
nichž
by
se
v
nekonečné
řadě
střídaly
názory
politiků
se
stanovisky
redakce.
Tento
styl
redakční
práce
by
pochopitelně
také
zavdával
příčinu
pro
vznik
ohromného
množství
soudních
sporů.
Čvrtá
část
návrhu
zákona,
jež
se
věnuje
odpovědnosti
vydavatele
(provozovatele)
za
činnost
hromadných
sdělovacích
prostředků,
obsahuje
některé
další
kuriozity.
Podle
paragrafu
21
není
mj.
dovolena
v
novinách
skrytá
reklama.
Bohužel
již
není
řečeno,
co
se
tím
míní.
Je
např.
informace
o
možnosti
nákupu
v
Praze
za
nízké
ceny
skrytou
reklamou?
A
není
snad
spíše
věcí
majitele
deníku,
přichází-li
tímto
způsobemem
o
peníze
za
inzerci?
Nadbytečný
se
rovněž
jeví
paragraf
23,
který
ukládá
vydavatelům
povinnost
zveřejnit
neodkladná
sdělení
státních
orgánů
-
vyžaduje-li
to
veřejný
zájem.
O
"neodkladné"
situace
má
totiž
tisk
jaksi
přirozený
interes.
Podobně
paragraf
28,
který
mj.
zakazuje,
aby
vydavatelé
deníků
vlastnili
televizní
nebo
rozhlasové
stanice
či
zpravodajské
agentury
z
více
než
15
procent.
Tuto
otázku
již
dostatečně
řeší
zákon
o
hospodářské
soutěži.
Paragraf
28,
jako
ustanovení
speciálního
zákona,
omezuje
svobodu
podnikání,
a
je
proto
v
rozporu
s
Listinou
lidských
práv
a
svobod.
Nezávislé
působení
tisku
je
jednou
ze
základních
podmínek
pro
rozvoj
demokracie.
Navrhovaný
zákon
"o
hromadných
sdělovacích
prostředcích"
je
třeba
posuzovat
z
tohoto
hlediska.
V
případě,
že
by
jej
parlament
schválil
v
nynější
podobě,
byla
by
to
pro
čs.
tisk
doslova
katastrofa.
Návrh
zákona
je
proto
nutné
za
účasti
laické
i
odborné
veřejnosti
přepracovat.
IVAN
JEMELKA