lnd94103_145

O nepočestných vdovách Jiří Vančura Nevím, ačkoli bych velmi rád věděl, proč podle navrženého "humanitárního gesta", předaného k připomínkovému řízení, mají být odškodněny vdovy po popravených z nacistické okupace - které se už znovu neprovdaly. Příkladem slibu vdovské čistoty, složeného bezmála na oltáři vlasti, byla kdysi obecně známá Profesionální vdova. Svého poválečného druha, který mj. produkoval její vzpomínkové knihy, před domácími i zahraničními návštěvami zavírala do špajzu. Také proto, že byl notorickým alkoholikem, snad jediným, kterého bych dokázal pochopit. Nikdy svůj vdovský status neporušila a po Juliu Fučíkovi pobírala 320 korun vdovské penze, nepatrný to zlomek svých, na tehdejší dobu obrovských příjmů. Mnohem lépe znám vdovy, které poté, co jim vyhasla poslední naděje ("muže prý nezabíjejí, ale odvážejí do norských dolů"), začaly druhý život. Je zajímavé, že je v něm velmi často provázeli vězni osvobození z koncentračních táborů nebo vojáci zahraničních jednotek. Soudím, že mimořádnost - ano, mimořádnost - našeho protinacistického odboje vytvářela svého druhu ghetto, z něhož ani po válce mnozí a mnohé nedokázali či nechtěli vystoupit. Přímluva, aby zákon nečinil rozdíl mezi vdovami "počestnými" a "nepočestnými", má sotva naději na úspěch, už proto, že její vyslyšení by znamenalo větší výdaje. Úspor lze ovšem dosáhnout i jen trochu liknavějším projednáváním návrhu, neboť oprávněných den ode dne ubývá. A tak bych chtěl jenom poprosit: nenuťte tyto ženy, které stejně nelze "odškodnit", aby na sklonku svých dnů musely uvažovat, čemu že se to zpronevěřily. Svým popraveným mužům? Památce odboje?