lnd94103_096

Hity byly v menšině HUDBA: Jedním z motivů pěveckých recitálů světových hvězd je umožnit publiku přesvědčit se na vlastní uši o umění těch, které zná důvěrně z nahrávek. Nedělní vystoupení JOSÉ CARRERASE a MONTSERRAT CABALLÉOVÉ v pražském Rudolfinu (na rozdíl od večera Plácida Dominga ve Sportovní hale) tuto potřebu skutečně naplnilo. Hudba zněla živě, bez elektroakustického zprostředkování a velikost sálu zároveň poskytovala možnost uspokojivého zrakového kontaktu s umělci. Tenor José Carrerase je vskutku ojedinělý svou neuvěřitelně jednolitou barvou ve všech rejstřících i velkým dynamickým rozpětím. Pěvec nezná meze technické ani výrazové, ne všechen repertoár mu ovšem vyhovuje stejně. Pěvcovo široké barevné i zvukové spektrum zní s absolutní přirozeností a jeho intenzita rozechvívá nejen srdce posluchačů, ale snad i samotnou architekturu koncertní síně. Samozřejmě to není zpívání "z podstaty hlasu", ale vědomé a koncentrované uplatnění velké techniky, která o to více umožňuje vyniknout jeho mimořádným vrozeným dispozicím. Sopranistka Montserrat Caballéová byla už jako slavná hvězda patronkou počátků Carrerasovy kariéry: proto je symbolické, že dnes vystupuje spolu s ním. Pěvkyně uchvacuje suverénní technikou užívanou s neuvěřitelnou lehkostí, samozřejmostí a muzikalitou. Stejně neodolatelný je i osobní šarm, vyzařující z jejího (stejně jako z Carrerasova) vystoupení. Především tyto kvality v jejím projevu překryjí ojedinělé okamžiky, v nichž se na pozadí hlasu projeví dlouhá hvězdná kariéra, kterou má už za sebou. Těžištěm repertoáru byla přirozeně hudba italská (A. Stradella, G. Rossini, G. Verdi, G. Donizetti, P. Mascagni, A. Boito), zazněla však i tvorba francouzská (C. Saint-Sa, J. Massenet) a španělská (S. Cardillo, J. Giménez, M. Nieto, O. Soutullo, M. Caballero); závěr patřil španělským zarzuelám. Velkým přínosem přitom bylo, že tradiční známé hity tvořily menšinu. Česká filharmonie (velmi citlivě ji dirigoval Enrique Ricci) osvědčila svoji vysokou profesionalitu jak v doprovodech, tak v brilantně zahraných orchestrálních číslech programu. Celý večer, mimořádný také intenzitou lidského kontaktu umělců s publikem, uzavírala takřka nekončící řada přídavků v lehčím (i valčíkovém) tónu. Slavné operní hvězdy se u nás objevily o několik let později, než komety pop music, přitom v produkci stejné agentury (MARS Promotion). Ta snad získá zkušenosti i v oblasti vážné hudby a příště se snad nezopakují drobné vady na kráse ojedinělého večera (např. ne zcela vyprodaný sál, nedostatek programů, tiskové chyby). Jan Dehner