lnd94103_079

Stát neunese tíhu penzí Stále přibývající počet obyvatel v důchodovém věku představuje pro státní pokladnu zátěž, se kterou se nemůže sama vyrovnat. Praxe to potvrzuje i v případě vyspělých států. Po "bezstarostných" časech narazily na tento problém i postkomunistické státy a k jeho rychlému řešení tlačí jejich vlády i Světová banka. Žádná vláda ani banka se s tím totiž bez pomoci kapitálového trhu nemůže vyrovnat. Částka vynakládaná na výplatu penzí po pádu komunismu prudce vzrostla, a to v poměru k HDP i k vládním výdajům. V Polsku se například důchody v roce 1988 podílely na HDP 7 %, avšak už v roce 1992 to bylo 12 %. Důvodem je na jedné straně klesající hodnota HDP a na straně druhé zvyšující se počet obyvatel důchodového věku. Poměr lidí v produktivním věku k důchodcům je však v západních zemích přesto stále ještě vyšší. Způsobuje to nižší hranice odchodu do důchodu v postkomunistických zemích - většinou 60 let u mužů a 55 let u žen. V Dánsku je například stanoven důchodový věk pro obě pohlaví na 67 let. K vyšším důchodovým výdajům přispívaly také mimořádné důchody pro preferovaná zaměstnání, ze kterých ještě navíc lidé odcházeli do důchodu podstatně dříve. To jim také nebránilo pobírat penzi a dále pracovat v jiném oboru. Při absenci kapitálového trhu jsou jediným zdrojem penzí daně ekonomicky činných obyvatel, jejichž počet dále klesá. Řešením by měly být penzijní fondy řízené soukromým sektorem, což je však otázka spíše vzdálenější budoucnosti. Zatím se tedy nabízí prozatímní řešení - snižovat počet důchodců administrativní cestou, to je prodloužit dobu zaměstnání. Tato cesta je však velmi pečlivě střežena odborovými předáky a v postkomunistických zemích se zdá téměř neprůjezdná. (am)