Neštěstí
jedné
generace
V
šedesátých
letech
si
pro
sebe
samotné
postupně
zavedli
omezenou
demokracii
a
zbytek
ztrápené
společnosti
začali
poučovat
-
o
demokracii.
Opět
bylo
slyšet
pouze
je.
V
posledních
měsících,
týdnech
a
dnech
-
stále
častěji
-
můžeme
číst,
že
v
tomto
státě
není
už
nic,
co
by
nehnisalo,
kromě
Literárních
novin.
Ztráta
politické
moci,
značný
úbytek
politického
vlivu
a
v
neposlední
řadě
absence
uměleckého
programu
poté,
co
se
demokracie
v
této
zemi
stala
realitou,
vede
některé
úctyhodné
muže
a
ženy
z
okruhu
výše
zmíněného
týdeníku
k
bezradnému
a
nekonzistentnímu
poštěkávání
na
všechno,
co
se
hýbe.
Také
na
Lidové
noviny.
Žluči
už
bylo
vylito
tolik
-
a
přibývá
jí
spíš
řadou
geometrickou
-
že
nezbývá
než
hozenou
rukavici
zvednout
a
vést
polemiku,
již
jsme
si
nepřáli
vést.
Kompenzují-li
někteří
lidé
svou
frustraci
kopáním
kolem
sebe,
nejsme
povinni
je
chlácholit
tím,
že
tyto
rány
budeme
trpně
snášet.
Politik,
publicista,
literát
-
byť
třeba
člověk
jakkoli
zasloužilý
-
si
těžko
může
osobovat
právo
být
středobodem
morálního
vesmíru
a
chtít,
aby
morálka
byla
jím
samým
poměřována.
Přesto
se
nyní
objevilo
více
lidí,
kteří
tuto
ambici
v
sobě
nosí
a
podle
toho
také
píšou.
V
demokracii
však
těžko
jeden
majitel
pravdy
a
morálky
může
tvořit
pravidla
hry,
vymezovat
mantinely
morálky,
rozdávat
rány
a
"moudře"
soudcovat.
To
všechno
už
se
v
této
zemi
vyzkoušelo.
A
třísky
létaly,
krev
crčela,
rudé
koncentráky
praskaly
ve
švech.
Dnešní
smutné
výročí
"vítězného
února"
je
vůbec
dobrým
důvodem
připomenout
některým
současným
mravokárcům
-
kteří
tak
pravidelně
a
neodbytně
zvrací
nad
tímto
"zkaženým"
národem
(jenž
jich
jako
by
snad
ani
nebyl
hoden)
-
že
dějiny
nezačaly
v
roce
1968.
Je
s
podivem,
že
i
takovou
trivialitu
je
nutno
připomínat.
Jsme-li
však
svědky
toho,
že
kritéria
morálky
a
dokonce
i
dějinné
události
jsou
přizpůsobovány
vlastnímu
životopisu,
nelze
se
tomu
vyhnout.
Jsouce
svědky
řady
pozoruhodných
dialogů
i
monologů,
jsouce
čtenáři
pozoruhodných
pamětí,
můžeme
naskicovat,
jak
takový
příběh
opravdového
člověka
vypadá.
Slušný
a
mravný
člověk
v
této
zemi
je
ten,
kdo
se
narodil
ve
staré
komunistické
rodině,
opravdově
se
nadchl
a
miloval
revoluci
a
vše
důležité
se
naučil
na
gymnáziu
v
Uherském
Hradišti.
Vstup
do
strany,
postupné
zklamání,
posilované
jak
ubíhajícím
časem,
tak
tím,
že
s
rozšiřujícím
se
obzorem
se
vkrádaly
pochybnosti.
Komunistická
kverulace,
osmašedesátý
s
nadějí
na
opravu
komunismu,
ruský
vpád
a
Dubčekova
zrada.
Vnitrostranická
porážka,
čistky,
odchod
či
vyhazov.
Normalizace.
Ústrky,
někdy
i
žalář
a
odvážný
odpor
proti
totalitnímu
režimu.
Pak
druhá
naděje
Gorbačovovy
perestrojky.
Listopad,
nadšení,
demokracie
třetích
cest
a
posléze
krok
za
krokem
stupňující
se
hysterie.
Nezvládnutelná?!
Historie
však
není
soukromou
mytologií.
Únor
byl
pochodem
do
komunistické
žumpy.
Pochodem
s
prapory
rozevlátými.
A
třísky
létaly,
krev
crčela,
rudé
koncentráky
praskaly
ve
švech.
Staří
čeští
intelektuálové
(byly
jich
sta
a
sta),
kteří
tehdy
dostali
nálepku
"zrádné
intelektuální
reakce",
museli
pryč.
V
tisku
jako
na
běžícím
pásu
vycházely
tzv.
kulturní
(také
filozofické,
historické,
ekonomické)
"zatykače".
Uprázdnilo
se
místo
a
naši
milí
zabavili
kulturu,
školy,
univerzity,
časopisy,
peníze
a
zámky
pro
sebe.
Dostali
všechno
a
s
nikým
se
nemuseli
dělit.
Bylo
slyšet
pouze
je.
V
šedesátých
letech
si
pro
sebe
samotné
postupně
zavedli
omezenou
demokracii
a
zbytek
ztrápené
společnosti
začali
poučovat
-
o
demokracii.
Opět
bylo
slyšet
pouze
je.
Slavná
teze
roku
1968:
"Aby
bylo
jasno,
jsme
komunisti.
Demokracii
si
můžeme
dovolit,
protože
máme
nejlepší
a
hiostoricky
spravedlivý
program
a
národ
nás
miluje.
O
moc
stejně
nepřijdeme,
protože
volby
vyhrajeme."
Nebýt
ruských
tanků,
vystřízlivění
by
nepřišlo
po
listopadu,
nýbrž
o
dvacet
let
dřív.
Jádrem
traumatu
některých
lidí
z
okruhu
Literárních
novin
může
být
to,
že
už
není
slyšet
pouze
je.
Už
není
koho
školit
o
demokracii,
národ
ji
žije
a
oni
jsou
"pouhou"
její
součástí.
Tato
doba
jistě
není
ideální.
Nová
generace,
narozená
do
komunismu,
který
si
nevybrala,
jež
tuto
vzrušenou
dobu
především
žije,
však
za
sebou
nemá
drastické
skutky
padesátých
let.
Nikoho
odnikud
nevyhazuje.
Listopad
je
také
jejím
dílem
a
zásluhou.
Literární
noviny,
týdeník
světlé
minulosti,
se
nyní
daly
cestou
zvláštního
typu
lůzovitosti.
Půjde-li
to
takto
dál,
mají
dobrou
šanci
získat
definitivně
image
odkladiště
ztracené
generace.
Image
přestupní
stanice
do
minulosti.