ln95048_071

Co o nás již nevíte Čo o nás už neviete

Rozdělením Československa zmizela téměř ze dne na den obsedantní představa Slováků vymezovat se vůči Čechům a otevřela se jim cesta k sebepoznání. Mám dojem, že Slovensko se dozvědělo za dva roky o sobě více než za posledních sedmdesát let. Paradoxně však tato nová zkušenost není už nahlédnutelná českýma očima a obávám se, že kdyby byla, nevzbudila by nostalgii po společném státě. Kdo však doufal, že slovenská samostatnost spontánně probudí ve společnosti její autentickou povahu, ať je jakákoliv, musí být zklamán. Nejvýraznějším rysem nové slovenské skutečnosti je totiž právě absence autenticity a všudypřítomná karikatura toho, co tady už jednou bylo, a také toho, co by mělo jednou být. Jako by dnešní Slovensko zrychleně přecházelo vlastními dějinami tohoto století a opakuje si je jako špatný žák, jemuž se to v hlavě popletlo a míchá páté přes deváté.

Nevkusná koláž Nejtypičtějším příkladem takové zmatenosti je způsob, jakým dnešní vláda hledá smysl své stále koncentrovanější moci. Když byla konečně v prosinci jmenována, nechala si požehnat katolickým biskupem v restaurované kapličce vládního paláce. Jak známo, členové vlády až na jednoho z ministrů byli všichni členy někdejší Komunistické strany Slovenska a raději si nepředstavuji, jak asi přijímali tělo Ježíšovo. Symbolický odkaz má však svůj hluboký, přestože zkarikovaný smysl. Má jím být historické spojení komunistů a církve, tedy dvou tradičních nositelů moci, kteří stáli posledních padesát let proti sobě. Tato postmoderní koláž je jistě nevkusná, ale zato vysoce účinná. Vládní koalice je totiž postavena právě na subjektech, které získaly hlasy svých voličů díky rétorice, jež připomínala jazyk obou totalitních režimů. Toto komunisticko-luďácké vyrovnání, jak tomu říká jeden můj přítel, se promítá do veřejného života především jako antiintelektuální a kolektivistická ideologie, která sice nemá pevné kontury, ale přesně ví, kdo je její nepřítel. Neautentická opozice Tím je celá opozice, která sice dnes na Slovensku představuje alternativu poválečného evropanství, ale které rovněž chybí autenticita, nemluvě o tradici. Strana demokratické levice ví, čím by ráda byla, kdyby jí to její voliči dovolili. Demokratická unie, jakýsi sběrný tábor těch, kteří postupně opustili HZDS, si říká liberální, ale mám pocit, že pojem liberalismu odvozují od libovolnosti, přesněji řečeno bezzásadovosti. Křesťanští demokraté se poctivě snaží vypadat jako CDU, ale občas jim dojdou síly a potom připomínají spíše vesnické faráře. Maďarské strany by možná chtěly být něčím jiným, než jsou, totiž redukcí na své maďarství.

Neschopnost opozičních stran vzdorovat své vlastní lenosti, neschopnost utvářet se rychleji do autentické podoby ohrožuje jejich existenci víc, než pokusy vládní koalice vytlačit je na okraj politiky. Slovensko nemá tradici opozičního vzdoru vůči diktátorským tendencím a tyto strany by měly dnes tuto tradici zakládat. Jenže být v opozici je pracné. A vyžaduje to sebedůvěru a věrnost jistým hodnotám.

V nejbližší době se může stát, že Demokratická unie bude vyloučena z parlamentu. Jsem si jist, že cílem HZDS není jen praktická mocenská výhoda, již tímto krokem získá, ale že je to především ponížení opozice. Vladimír Mečiar dobře ví, že pro zajištění své budoucnosti potřebuje opozici zlomit v její sebeúctě a důstojnosti. Tuto důstojnost může Demokratická unie (a s ní celá opozice) ale ztratit i v případě, že jí bude pohrdavě udělena milost. Schopnost sebeúcty je na Slovensku rovněž bez tradice.

Slovenská politika je autentická jenom v tom smyslu, že věrně odráží zmatenost svých voličů, je rozpolcena v základních otázkách o svobodě a rovnosti, chybí jakýkoli společenský konsensus. O demokracii v takové situaci všeobecně platí, že bývá velice křehká. Z českého pohledu by se tedy snad mohlo jevit, že na Slovensku je o vzrušení postaráno, že nejde o nic menšího než o souboj mezi minulostí a budoucností. Musím říci, že nejzajímavější zkušenost z tohoto souboje, který na Slovensku trvá už několik let, je občas až ubíjející nuda. Tento souboj se totiž vůbec nepodobá onomu zápasu s říší zla, kdysi ovládající šestinu světa, zápasu s monumentální utopickou vizí, ale je to jen zoufale provinční karikatura toho, co bylo a možná jednou bude. Moderní diktatury byly založeny především na zlomení odporu terorem, až potom žily z apatie a nudné rutiny. Postmoderní diktatuře, která se usazuje na Slovensku, zůstala už jenom tato nuda. Odpor proti nudě A přesto, nejenom proto, aby můj závěr vyzněl povinně optimisticky, je zajímavé, s jakou vervou se stovky novinářů, intelektuálů, desítky nevládních organizací a mnoho jedinců, kteří je podporují například tím, že kupují svobodný tisk, stavějí na odpor této nudě. Pokud panuje na Slovensku autentická skutečnost, tito lidé v ní už žijí. Foto Martin Přibyl - LN