ln95048_067

Co se skrývá pod kamenem

Myšlenky Jana Sokola, adresované nejen slovenskému publiku Za českou stranu vystoupil na setkání Čechů a Slováků v Luhačovicích filozof a křesťanský publicista, bývalý místopředseda Federálního shromáždění a dnes akademický funkcionář Jan Sokol. Jeho myšlenky, které zaujaly české i slovenské účastníky setkání, by neměly zůstat uzavřeny jen v úzkém kruhu sympatizantů.

Postrádáte Slovensko?

Velice. Můj dědeček byl matematik, učil na univerzitě, byl velký republikán a zrod republiky vítal. Přesto mi, když jsem byl malý, řekl: Bylo to výborný, ale od osmnáctého roku je tady vesnice. A teď jsme ještě o něco větší vesnicí.

Řekl jste, že občan ČR má po pěti letech od listopadu 1989 mnoho důvodů ke znepokojení, poukázal jste zvláště na vysoké daňové zatížení.

Fakt, že sociální pojištění je součástí rozpočtu, je asi v pořádku, ale není možné říkat, že to nejsou daně. V zemích, kde je to podobně jako u nás, také přiznávají, že daně představují padesát, šedesát procent, kdežto mi hovoříme o liberálních daních, a přitom dělají přes šedesát procent. To považuji za nečistý trik.

Váš kritický pohled pramení i z toho, co nazýváte medializací politiky...

Češi mohou být jistě na ledacos hrdí.

Na prvním místě vždycky říkám, že jsem šťastný, protože zmizel komunismus. Ale zároveň mnoho věcí z komunistické éry přežívá, například obecný nezájem o politiku, o veřejné jevy. Vidím kolem sebe velmi málo lidí, kteří by měli nějaký pozitivní politický zájem. Každý má své soukromé zájmy a politiku vnímá jako něco druhořadého, co se občana příliš netýká. Proto se nemohou ujmout politické strany, dodnes mají nejvíce členů komunisté a lidovci, kdežto porevoluční formace disponují minimální členskou základnou. Např. ODS, i když svým členům nabízí řadu výhod, má stále velmi málo členů.

Mluvil jste o tom, že jde v podstatě o jakýsi návrat k reálnému socialismu v jiných podmínkách.

Je to takový separátní mír obyvatel s vládou a mocí, založený na pravidle - nechte nás být a my vás také necháme.

Je tato skutečnost výsledkem jakési rafinovanosti politiků, nebo občanské apatie?

Myslím, že je to reálný stav společnosti. Výbuch aktivity kolem listopadu 1989 byl krátkodobý a rychle vyprchal. Dnes jsou veřejné názory na jednotlivé věci, na důležité politické otázky velmi neurčité. To vidíte třeba na tom, jak se o nich v novinách píše. Kdyby lidé měli opravdový zájem, tak by se muselo psát mnohem přesněji, podrobněji, informovaněji. Považuji za hrozné, že prakticky vymizelo zpravodajství z parlamentu. Sledujeme tiskové konference stran a pak jsou vidět vládní činitelé. Parlament však známe jen z krátkých šotů, když kamera či mikrofon zachytí některého poslance na chodbě. Obsáhlejšímu pohledu do sněmovny se nikdo nevěnuje.

Působíte na dvou vysokých školách, přednášíte mladým lidem. Jak vidíte tuto generaci, která dospívá v "porevolučních dobách"?

Mí studenti nejsou žádným sociologickým vzorkem, je nikdo neopije rohlíkem. I mezi nimi je však málo těch, kteří by chtěli své schopnosti dát do veřejného života. Spíš vidí uplatnění v kulturních, vědeckých a podobných sférách. Pro ně je nejdůležitější, že mají svobodu, mohou cestovat, mohou číst, co potřebují. To není jen český fenomén, podobná situace panuje v Rakousku, Německu, ve Francii, v celé Evropě, do jisté míry i v Americe. Všude registrujeme odliv zájmu o veřejné věci. To vidím jako dlouhodobý proces, v němž komunismus byla jen epizoda.

Je to dobře, nebo špatně?

Za předpokladu, že věci půjdou dobře, že bude panovat idylka, tak by to nemělo vadit. Ale jakmile by začaly "jít tlustý do tenkejch", tak je to hrozně nebezpečné.

Některé politické špičky - konkrétně pan prezident, podporují občanský princip, veřejnou činnost občanů a střetávají se s odlišnou koncepcí, reprezentovanou jasně panem premiérem. Někteří v rozdílnosti nejvyšších představitelů vidí nebezpečí, jiní tento rozpor považují za velmi zdravý pro společnost.

Já bych to nepřeháněl, jde spíše o rozdíl stylu než cílů. Tento jev je například běžný v Německu, kde panuje napětí mezi prezidentem a kancléřem. Každý z nich má ve společnosti trochu jinou roli. Zdá se mi, že tento domnělý spor nahrazuje skutečné politické diskuse.

Když se dnes rozhlédnete po českém politickém životě, vidíte někoho, kdo by takovou fundovanou diskusi vedl?

Diskuse se sice vedou, ale mají velice nízkou věcnou úroveň. Například debata, zda mají být v parlamentě podnikatelé. Jistěže mají. Ale je něco jiného, když je někdo podnikatel a pak jde do politiky, anebo jestli někoho politické změny vynesou na špičku a on toho pak využívá k hospodářské činnosti a zastává vysoké funkce ve velkých firmách. Tohle však nikdo nerozlišuje. Je přece tak snadné říci, že podnikatelé do parlamentu patří, tedy ergo kladívko, poslanec může podnikat.

V jedné ze svých přednášek jste českou společnost přirovnal k hemžení, které se objeví, když se odvalí kámen ležící nehnutě mnoho let na jednom místě. Nebývá to povzbudivý obrázek, najde se tu spousta havěti a plísně. Například skandály a korupce. Mají pravdu někteří politici a komentátoři, kteří to považují za okrajové jevy na cestě k lepším zítřkům?

Já tyto věci považuji za velmi nebezpečné, neboť se tu odehrává něco, čemu se říká imprint. Když malé dítě přijde do školy, nebo když vstoupíte do nového zaměstnání, tak jste ovlivněni prvním dojmem, který poté vytváří modely jednání. A současná doba je pro naši společnost vzorem toho, jak se chovat v demokracii.

Proto si myslím, že zmíněné jevy jsou velice nedobré, neboť se zcela ztratila důvěra. Když se podíváte na průzkumy veřejného mínění, shledáte neuvěřitelný rozdíl mezi politickou podporou a důvěrou. Lidé podporují celkem rozumně a přiměřeně politické strany. U nás nevyhrála a bůh dá nevyhraje žádná špatná politická strana. Naproti tomu údaje o důvěře v politiky jsou alarmující. To, že veřejnost nedůvěřuje tomu, že jsou ti nahoře poctiví, považuji za dost hrozné. Stejně jako pragmatické spoléhání na to, že se to nějak udělá, považuji za velmi riskantní. Vypadá to tak, že skandály a korupce vlastně nikomu nevadí, citlivost veřejnosti na tyto jevy je strašně nízká.

Je společnost nemocná rasismem a nesnášenlivostí k "cizím elementům"? Je to možné v národě, z něhož po staletí odcházeli exulanti, kteří byli v cizině velmi často dobře přijati?

Nezapomínejme, že český národ je to, co po vlně emigrací zbylo. To jsou ti, co neodešli.

Dnes už se neodchází, má však společnost samočisticí schopnost, nechybí tu určité korektivy?

To patří k představě, co je v demokracii normální. Dalo by se říci - každý si má hledět svých zájmů. Záleží ovšem na tom, co se rozumí svým zájmem. Mám však pocit, že naše společnost hrozně málo hledí do budoucnosti. Tady se zdiskreditovala jakákoliv myšlenka, že by se mělo přemýšlet o tom, co bude. Samozřejmě že se budoucnost naplánovat nedá, ale je třeba na ni myslet a také o ní mluvit. To naši českou politiku velice odlišuje od společnosti na Západě, ekologická a zahraniční témata, třetí svět tu nehrají žádnou roli. Leccos se dá svádět na komunistickou diskreditaci, ale v tomto ohledu zrovna ne. Nezájem o to, co se děje v chudých zemích světa, považuji za pobuřující.

Co naše politiky vede k tvrzení, jež často slyšíme z jejich úst doma i ve světě, že jsme v rámci posttotalitní Evropy nejlepší, nejúspěšnější? Dá se úspěch měřit jen ekonomickými čísly?

Tyto údaje jsou jistě důležité a jsou docela dobré. Hospodářská skutečnost je však horší než ty tři čtyři krásná čísla. V souvislosti s propagandou soukromého zájmu, pokud možno materializovatelného, je poměrně snadné říci, že tohle je to hlavní. Tuhle jsem četl článek jistého německého profesora zabývající se veřejným děním u nás. A ten říká, že z dob komunismu jsme převzali teorii o základně a nadstavbě. Základnou dnes nejsou uhlí, ocel a energie, ale inflace, bilance zahraničního obchodu a veřejný dluh. Tahle nová základna určuje nadstavbu. S tím nesouhlasím, myslím, že hospodářský úspěch je založen na určitých lidských kvalitách. Zejména na skromnosti, poctivosti, pracovitosti. Ty tu jistě jsou, v tom má česká společnost velké přednosti. Lidé jsou zvyklí pomáhat si, pracovat, jsou víceméně šetrní. Demokratické společnosti ve velké míře žijí z toho, co převzaly, hodnoty jim vytvořily předchozí generace. Pro obnovu těchto hodnot se však dělá málo.

Kdo by v době, jež je podle vás poznamenána neexistencí veřejného zájmu, měl tyto hodnoty rozvíjet, pečovat o ně? Masová média? Školy?

Noviny dělají, co mohou, ale je v nich velmi málo osobností. Veřejný zájem o školství je také minimální. Všude se dozvíte, že je to druhá priorita, ale skutečnost vypadá jinak. Odráží se třeba v diskusi o školném. Školné není špatná věc, ale nesmí to nakonec být další daň. Kdyby se školné založilo tak, že z něj školy budou čerpat na stipendia a rozvoj, pak je to naprosto v pořádku. Ale když se řekne, že se zároveň sníží státní příspěvek, jde o další daň. Měl by se naopak zvýšit zájem společnosti o to, aby co nejvíce lidí studovalo, pracovalo na sobě. Mělo by to být vidět i v médiích. Jsou tady často šikovní lidé bez zkušeností, bez vědomostí.

Vraťme se ještě k česko - slovenským vztahům. Bude mít Slovensko roli jakéhosi speciálního partnera, či nám bude stejným sousedem jako třeba Rakousko?

V době rozdělování státu tu vládly určité iluze, že bude možné nastolit nějaké zvláštní vztahy. Po dvou letech je jasné, že to na státní, oficiální rovině nejde. Ale dělá se velmi málo pro rozvoj vzájemně se obohacujících kontaktů tam, kde by to možné bylo. Zůstaňme u školství, oficiální výměna, tedy bezplatné studium v druhé zemi, loni obsahovala na každé straně osmdesát studentů. Týká se to škol, které v druhé zemi nemají ekvivalent, takže lidí je - zvláště zájemců z Čech o studium na Slovensku - strašně málo. Slovenský zájem je větší, mám řadu studentů, kteří ovšem za vzdělání v Čechách dávají dvacet tisíc ročně.

Co byste Slovensku přál?

Rozumnou vládu.