Vztahy
bez
pomlčky
Jsou
lidé,
kteří
považují
rozpad
Rakouska-Uherska
za
velký
nesmysl.
Současně
jim
je
jasné,
že
jakkoli
přesvědčivě
svůj
názor
doloží,
tento
státní
útvar
tím
nevzkřísí.
Československo
bylo
rozděleno
pouze
před
dvěma
lety,
a
kritici
tohoto
rozdělení
už
jsou
na
tom
podobně:
Jak
v
České
republice,
tak
na
Slovensku
už
klidně
mohou
říct,
že
rozdělení
státu
byla
hloupost,
a
nikdo
je
za
to
nenařkne
z
pokusu
tyto
dva
samostatné
státy
spojovat.
Vztahy
Čechů
a
Slováků
jsou
odstraněním
pomlčky
oproštěny
od
emocí.
Na
jedné
straně
od
těch,
které
nám
v
krvi
nebezpečně
zvyšovaly
hladinu
adrenalinu,
na
druhé
straně
od
těch,
které
nás
obohacovaly
a
činily
připravenějšími
na
vstup
do
otevřeného
světa.
Bez
pomlčky
by
se
mohli
ohlédnout
Češi
za
Slováky
a
Slováci
za
Čechy
věcně
a
říct
si,
co
rozdělením
získali
a
co
naopak
ztratili.
Ukazuje
se
ovšem,
že
když
pominuly
emoce
provázející
vzájemné
vztahy,
pominul
i
zájem
zpětně
něco
hodnotit.
Jak
na
Slovensku,
tak
v
České
republice
jsou
už
lidé
konfrontováni
s
novými
problémy,
které
vyvolávají
nové
emoce.
A
ty
nové
emoce
jsou
silnější
(protože
současné)
než
ty
minulé.
Vzájemná
informovanost
se
rychle
podřídila
zákonům
nabídky
a
poptávky.
Neviditelná
ruka
trhu
neomylně
sáhne
přes
hranici
pouze
po
těch
informacích,
o
které
je
zájem.
A
toho,
oč
je
zájem,
ubývá.
Proto
je
pohled
na
dění
u
sousedů
nutně
zjednodušený.
Na
Slovensku
potkáte
mnoho
lidí,
kteří
si
idealizují
poměry
v
České
republice
a
jsou
přesvědčeni,
že
nejrůznější
aféry
si
Češi
vymýšlejí
pouze
proto,
aby
se
nekousali
nudou.
Podobně
připadají
Čechům
slovenské
skandály
nepřehledné
a
nicotné,
když
jejich
důsledky
nepociťují
na
vlastní
kůži.
Co
si
o
tom
myslet?
Je
docela
dobře
možné,
že
budoucnost
dá
zjednodušeným
pohledům
zvenčí
za
pravdu:
Slováci
Čechy
a
Češi
Slováky
vidí
díky
neinformovanosti,
která
je
také
nadhledem,
vlastně
správně.
A
jedněm
i
druhým
schází
odstup,
ze
kterého
by
správně
viděli
sebe
sama.
Jedním
z
důsledků
rozdělení
Československa
je
rozšíření
prostoru
pro
ideology
provinciální
sebezahleděnosti
a
izolacionismu,
a
to
na
obou
březích
řeky
Moravy.
Z
faktu,
že
toho
Češi
a
Slováci
o
sobě
čím
dál
méně
vědí,
vůbec
nevyplývá,
že
řeší
odlišné
problémy.
Pod
různým
povrchem
se
děje
totéž.
Obě
společnosti
procházejí
bolestnou
transformací,
která
se
odehrává
mezi
stejnými
mantinely:
jedním
jsou
rezidua
rovnostářství,
druhým
primitivní
touha
zbohatnout.
V
obou
společnostech
chybí
kolektivní
vize
rozumné
budoucnosti.
Jak
společnost
slovenská,
tak
i
česká
se
plácají
mezi
překonanými
koncepty
společenského
zřízení
a
touží
po
návratu:
V
obou
se
pléduje
buď
pro
neperspektivní
socialismus
či
pro
neperspektivní
kapitalismus.
Stejně
v
Čechách,
jako
na
Slovensku
chybí
politická
síla,
která
by
sbírala
hlasy
pro
cestu
vpřed,
tedy
pro
cestu
ze
sebevražedně
uzavřeného
kruhu
růstu
pro
růst,
z
onoho
pokrokářského
bludu,
společného
socialistům
a
kapitalistům
tohoto
století.
Potřebujete
důkaz?
Nejen
ze
stranického
tisku,
ale
ani
z
nezávislých
deníků
se
nedovíte,
že
lidstvo
stojí
před
globální
revizí
svého
počínání,
pokud
v
horizontu
dnes
již
pouhých
čtyřiceti
let
nechce
učinit
tuto
planetu
pro
člověka
neobyvatelnou.
Myslím,
že
je
to
právě
naše
nadšení
z
bezbolestného
odstranění
pomlčky,
které
nás
činí
neschopnými
nahlédnout,
že
naše
přežití
je
podmíněno
tím,
jak
rychle
a
kolik
pomlček
budeme
schopni
strpět.
A
ne
pouze
jako
Češi,
Slováci
či
jako
Evropané,
ale
jako
lidi.