Jen
Vydra
nestačí
V
posledních
dnech
zavládlo,
navzdory
kalendáři,
na
Šumavě
jaro.
Na
churáňovských
svazích
se
to
zelená,
běžkaři
na
kvildských
pláních
masově
krouží
na
posledních
zbytcích
vlhkého
sněhu.
Hoteliéři
a
majitelé
penziónů
propadají
lehké
nervozitě.
Ale
opravdu
jen
lehké.
Vědí,
že
Šumava
přitahuje
za
každého
počasí,
v
každé
roční
době.
Je
ovšem
otázkou,
zda
toho
ti,
kdo
se
starají
o
žaludky
a
spánek
turistů,
nezneužívají,
zda
svým
službami
dokáží
konkurovat
vší
kráse
kolem.
Turnerova
chata
má
z
tohoto
pohledu
pozici
zcela
výsadní.
Nejméně
sto
let
stará
bývalá
německá
usedlost
stojí
přímo
na
břehu
jednoho
z
největších
šumavských
lákadel
-
řeky
Vydry.
Na
srovnatelném
místě
už,
doufejme,
nikdo
nic
podobného
nepostaví.
Ochránci
přírody
střeží
Povydří
jako
oko
v
hlavě.
To
se
to
podniká,
řeknete
si,
když
vám
pod
okny
restaurace
a
sedmi
pokojů
šumí
horská
bystřina,
neopakovatelně
krásná
za
letního
slunce,
v
říjnové
mlze
i
se
sněhovými
čepicemi
a
jiskřivými
rampouchy
na
obřích
balvanech.
To
se
to
vydělává,
řeknete
si
při
pohledu
na
houfy
turistů
žíznivě
a
hladově
mířících
do
chaty
z
tmavého
dřeva,
jejíž
podoba
zůstala
věrná
prostotě
místních
stavení.
Turnerova
chata
je
jedinou
oázou
přesně
uprostřed
příjemné
vycházky
mezi
dvěma
turistickými
body
-
Antýglem
a
Čeňkovou
pilou
i
průsečíkem
na
náročnější
trase
ze
zhůřské
planiny
na
Horskou
Kvildu.
Exkluzivita,
daná
místem,
však
ještě
není
podle
nájemce
Turnerovy
chaty
Jaroslava
Peera
předpokladem
bezproblémového
úspěchu.
Vzhledem
k
relativní
prostotě
interiéru
(skromně
zařízené
pokoje,
sociální
zařízení
a
sprchy
na
chodbě)
jsou
ceny
za
ubytování
zcela
srovnatelné
s
ostatními
okolními
penzióny
(Bystřina
v
Čeňkově
pile
s
výhledem
na
elektrárnu
nebo
Hotel
Hones
v
bývalé
německé
rychtě
vévodící
kvildským
pláním)
a
činí
s
polopenzí
sto
osmdesát
korun
na
osobu
a
den.
V
monstrózním
betonovém
hotelu
v
nedalekém
Srní
zaplatíte
několikanásobek.
Pravda,
za
standardní
luxus
s
bazénem
a
veškerým
pohodlím.
Je
pochopitelně
věcí
volby,
zda
chcete
Šumavu
pojmout
v
sociálrealistických
či
v
autenticky
prostých
kulisách.
Turnerova
chata
je
tím
druhým
příkladem,
ale
i
zde
vládnou
zákony
trhu.
"Předchozí
nájemce
zvedl
ceny,
za
pivo
chtěl
třicet
korun.
A
tak
to
tu
zelo
prázdnotou,"
říká
Jaroslav
Peer,
který
zde
čepuje
Budvar
za
ceny
běžné
spíše
v
nížinách
než
v
pohořích.
Z
průměru
nevybočují
ani
částky
vydané
za
jídlo,
jež
sice
nedosahuje
takových
kvalit
jako
třeba
koláče
na
Horské
Kvildě
"u
Honese"
(ten
borůvkový
se
v
létě
jen
rozplýval
na
jazyku,
stejně
jako
ještě
teplý
makový
štrúdl,
který
jsem
tu
ochutnala
před
několika
dny),
ale
na
druhé
straně
se
blíží
pojmu
místním
personálem
propagované
"domácí
stravy".
Intimní,
téměř
rodinné
prostředí,
které
vládne
na
Turnerově
chatě
i
s
negativními
jevy
této
atmosféry,
(např.
někdy
až
příliš
vřelý
kontakt
obsluhujících
s
hosty),
je
vedle
přírodních
krás
asi
hlavním
lákadlem
tohoto
místa.
"Kdo
sem
jednou
přijede,
chce
se
vrátit.
V
zimě
a
pak
ještě
v
letních
měsících,"
říká
trochu
ustaraný
nájemce
chaty,
jenž
musí
vydělávat
a
zároveň
hospodařit
v
přísných
podmínkách
národního
parku.
České
zájemce
i
zahraniční
návštěvníky
(chatu
si
více
než
na
Šumavě
všudypřítomní
Němci
oblíbili
Nizozemci)
neodradí
ani
fakt,
že
k
"Turnerce"
musejí
po
břehu
Vydry
dorazit
pár
kilometrů
po
svých.
Auto
je
nutné
nechat
v
Antýglu
nebo
na
Čeňkově
pile,
k
chatě
smí
projet
jen
zásobovací
vůz.
"Když
se
v
roce
1993
Vydra
rozvodnila
a
strhla
břehy,
nosili
jsme
dlouhou
dobu
všechno
na
zádech,"
svěřuje
se
pan
Peer,
který
by
na
první
pohled
za
pohodu
stále
se
rozšiřující
klientely
nasadil
nejen
záda.
Ví
však,
že
tohle
nestačí.
V
tvrdé
konkurenci
stále
se
množících
penziónů
a
hotelů
všude
v
okolí
už
dávno
nelze
sázet
jen
na
romantické
šumění
Vydry.