Jazykové
zákampí
Krombožinec
a
schutidrb
(NLN
21.
1.
1995)
Velmi
ráda
čtu
Jazykové
zákampí
pro
poučení
i
zábavu.
To
otištěné
v
LN
21.
1.
bylo
pro
mne
spíš
zábavné,
byť
jinak,
než
jak
to
pociťoval
jeho
autor
při
listování
ve
Slovníku
spisovného
jazyka
českého.
Se
zájmem
jsem
totiž
sledovala,
jak
dokáže
poznamenat
slovní
zásobu
uživatelů
věkový
odstup.
Nevím,
jak
je
starý
autor
sloupku
pan
A.
Měšťan,
já
jsem
rozum
brala
a
s
bohatstvím
naší
mateřštiny
se
seznamovala
za
první
republiky,
ale
protože
jsem
ještě
živa
a
on,
počítám,
není
žádný
holobrádek,
(...)
nedělí
nás
od
sebe
ani
jeden
lidský
věk,
a
hle,
on
se
pobaveně
pozastavuje
nad
některými
výrazy,
které
"za
mých
časů"
byly
obecně
srozumitelné.
Můj
otec
byl
lékař
a
ve
společnosti,
ve
které
jsem
vyrůstala,
nebylo
zvykem
užívat
ve
vztahu
k
člověku
slova
zadek.
Lapidárnější
výraz
na
pět
písmen
nepřicházel
vůbec
v
úvahu.
Mluvilo
se
poněkud
nepřesně
o
bocích,
a
pokud
se
chtěla
ona
tělesná
partie,
kde
se
záda
přestávala
slušně
jmenovat,
označit
výstižněji,
přišlo
ke
cti
ono
nelibozvučné
slovo
hýždě,
které
pana
Měšťana
tak
zaujalo.
(...)
Ovšem
jen
v
případě,
že
šlo
o
dospělé,
u
dětí
se
"ona
vyvýšenina
na
zadní
straně
pánve
atd."
(podle
definice
Slovníku
spisovného
jazyka
českého)
nazývala
úhrnně
(...)
výrazem
prcinka.
Nezdrobnělé
znění
se
však
považovalo
za
vulgární
a
i
v
lidovém
popěvku,
spíše
odrhovačce
-
"Postavila
putnu
na
kraj
rybníka,
vystrčila
chmchm
na
kominíka..."
-
se
dalo
uhodnout
jen
z
rytmu.
(...)
A
máme
tu
jiný
lechtivý
termín
-
ošoustat
boty.
Původní
smysl
slovesa
byl
patrně
zcela
nevinný,
právě
tak
jako
s
ním
související
podstatné
jméno
šoustka,
značící
úzkou
průlinu,
štěrbinu,
průchod.
S
tímto
pojmovým
obsahem
se
uchoval
v
češtině
emigrantů,
kteří
ztratili
kontakt
s
vývojem
jazyka
doma.
Jedna
známá,
které
zabránilo
vypuknutí
první
světové
války
v
návratu
ze
studijního
pobytu
v
cizině,
se
později
naturalizovala
v
Anglii
a
přijela
do
vlasti
až
po
dlouhých
letech.
Tato
již
starší
distingovaná
dáma
ovšem
bez
jakýchkoli
dvojsmyslných
záměrů
líčila,
že
z
její
vilky
vede
nejkratší
cesta
ke
stanici
autobusu
nedlážděnou
šoustkou
mezi
zahradami.
Jindy
zase,
že
se
zpozdila
při
cestě
do
divadla,
a
tak
si
to
šoustla
mezi
těmi
zahradami
a
zablátila
si
střevíčky.
Skoro
mne
dojala
oprášená
průpovídka
o
Radeckém.
Tento
císařský
maršál,
potomek
starého
českého
vladyckého,
později
však
poněmčeného
a
do
hraběcího
stavu
povýšeného
rodu,
se
stal
pro
Čechy
ztělesněním
rakušáctví
a
jeho
jméno
se
uvádělo
v
různých
posměšných
souvislostech.
S
odstupem
let
projevy
negativního
postoje
k
někdejšímu
mocnářství
přestaly
být
aktuální
a
jméno
maršála
Radeckého
vymizelo
z
povědomí
občanů
právě
tak
jako
jeho
pomník
odstraněný
hned
po
první
světové
válce
z
Malostranského
náměstí.
Podobné
průpovídky
pozbyly
vtipnosti
a
nebyl
to
jev
ojedinělý.
Kdopak
dnes
ví,
kdo
to
byl
"starý
Procházka"
nebo
"pilný
občan
Čehona"?
Sic
transit
gloria
mundi
-
a
nejen
sláva,
ale,
jak
je
vidět,
i
právě
opačná
proslulost.