Poslední
dny
smutného
humoristy
(NLN
28.
1.
1995)
Se
zájmem
jsem
si
přečetl
pojednání
Arno
Paříka
o
Karlu
Poláčkovi.
Děkuji
za
sérii
povídání
o
Osvětimi.
Jsem
rád,
že
se
konečně
píše
o
tom,
jak
to
skutečně
bylo.
Také
já
jsem
se
s
Karlem
Poláčkem
za
války
setkal.
Do
Terezína
jsem
přišel
koncem
roku
1943.
Bylo
mi
tehdy
dvacet
dva
let.
V
tomto
koncentračním
táboře
vládla
zvláštní
atmosféra,
ve
které
se
dařilo
kultuře.
My
mladí
jsme
byli
hladoví
nejen
pokud
jde
o
jídlo,
ale
snad
ještě
více,
pokud
jde
o
kulturu.
A
tak
se
zde
vytvořila
skupina
mladých,
kteří
toužili
po
vzdělání.
Jednou
nebo
dvakrát
v
týdnu
jsme
pořádali
přednášky,
na
které
jsme
zvali
různé
osobnosti,
aby
nás
seznámily
s
oborem,
ve
kterém
měly
úspěch.
A
tak
jsme
jednou
zatoužili
seznámit
se
blíže
s
českou
literaturou.
Koho
jiného
jsme
mohli
pozvat
než
tehdy
již
známého
spisovatele
Karla
Poláčka.
Byl
jsem
pověřen
doprovodit
ho
vždy
na
naši
přednášku,
která
se
většinou
konala
v
některé
větší
ubikaci
na
půdě
bývalých
kasáren.
Při
takové
besedě
se
sešlo
kolem
deseti
i
více
chlapců
a
děvčat.
Karel
Poláček
byl
velmi
smutný
muž.
Zato
byl
ale
velmi
vzdělaný
a
uměl
moc
hezky
vyprávět.
Dnes
již
nedokážu
říci
podrobnosti,
ale
zabýval
se
hlavně
literárním
životem
za
první
republiky.
Jeho
přednášky
jsme
měli
rádi.
Největším
překvapením
pro
nás
bylo,
že
tak
smutný
a
vážný
člověk
psal
knihy
veselé
a
optimistické.
Později
jsem
přišel
na
to,
že
to
snad
tak
musí
být.
Smutní
lidé
píší
veselé
knížky
a
veselí
lidé
smutné.
V
člověku
se
to
musí
nějak
vyrovnat.
V
prosinci
1943
jsem
odešel
s
transportem
do
Osvětimi,
a
tak
pro
mě
skončila
doba,
kdy
jsem
mohl
poslouchat
slova
lidí,
kteří
již
této
zemi
a
světu
něco
dali.
Měl
jsem
štěstí,
že
jsem
vše
přežil.
Po
návratu
jsem
se
dověděl,
že
Karel
Poláček
šel
za
mnou
také
do
Osvětimi.
Jen
neměl
to
štěstí.
Dnes,
když
v
televizi
vidíme
zfilmovanou
jeho
nejkrásnější
knížku
Bylo
nás
pět,
vzpomenu
si
vždy
na
jeho
kulatou
postavu
s
tichým
hlasem.