Krupička
štěstí
Když
mi
Jiří
Krupička
poslal
rukopis
své
Renesance
rozumu,
která
nyní
vyšla
v
Českém
spisovateli,
a
já
do
ní
napoprvé
nahlédl,
rozklepala
se
mi
nejen
kolena,
ale
i
nitro.
A
to
hned
z
mnoha
důvodů:
za
prvé
jsem
se
naprosto
polekal,
že
na
to
se
svou
filozofickou
erudicí
nebudu
mít,
za
druhé
jsem
se
ocitl
tváří
v
tvář
až
goethovské
velikosti
ducha,
která
mi
ubírala
odvahu
k
posuzování,
za
třetí
na
mě
čišela
životní
zkušenost,
před
níž
jsem
si
s
tou
vlastní
(ač
také
přebohatou)
připadal
jako
zelenáč.
A
za
čtvrté
jsem
se
nemohl
ubránit
skoku
o
několik
desítek
let
zpátky,
kdy
vězeň
Jiří
Krupička
vězně
Jiřího
Stránského
učil
nejdůležitějším
slovům
ve
slabikáři
života.
Čas
od
času
se
mi
stane,
že
mě
někdo
slovem
či
písmem
označí
za
doktora.
Protože
si
nemyslím,
že
by
to
bylo
z
důvodu,
že
tak
vypadám,
přisuzuji
to
svému
postavení.
I
tak
mi
to
nedělá
moc
dobře
a
každému
říkám,
že
nikdo
takový
nejsem,
že
jsem
to
jako
jeden
z
miláčků
strany
a
vlády
se
štěstím
dotáhl
jen
těsně
k
maturitě.
Ale
často
dodávám,
že
pokud
jsem
něčeho
doktor,
pak
jedině
vězeňských
věd,
k
čemuž
jedině
mě
opravňuje
téměř
deset
let
tam
absolvovaných.
Na
téhle
univerzitě
byl
mým
hlavním
profesorem
a
vedoucím
katedry
svěžesti
ducha
a
nauky
o
rovné
páteři
Jirka
Krupička.
Bylo
mi
nějakých
čtyřiadvacet,
byl
jsem
plný
vzteku
a
zatrpklosti
a
nenávisti
k
těm,
co
mě
pro
nic
a
za
nic
"šoupli"
do
uranového
lágru;
plný
touhy
se
pomstít,
každou
chvíli
trestaný,
protože
jsem
si
hrál
na
hrdinu.
Až
jsem
se
díky
jiným
moudrým
lidem
ocitl
před
člověkem,
který
dostal
zabrat
víc
než
já,
seděl
už
déle
než
já,
a
přesto
z
něj
čišela
pohoda,
klid
a
jistota,
které
mě
hned
"dostaly".
Až
on
mě
pádně
přesvědčil,
že
je
pravda
to,
co
mi
už
předtím
říkali
Jan
Zahradníček
a
Josef
Knap:
že
první
obětí
nenávisti
a
touhy
po
pomstě
je
její
nositel.
To
on
mě
naučil,
jak
i
v
hlubině
zoufalství
najít
alespoň
kousíček
modrého
nebe;
to
od
něj
vím,
že
není
místa
na
světě,
kde
nelze
objevit
krůpěj
(nebo
krupičku?)
štěstí.
Například
na
jeho
semináře
o
nezničitelnosti
svobodné
vůle
nikdy
nezapomenu.
O
nezničitelnosti
svobodné
vůle
vlastně
nepojednávaly,
protože
Jiří
je
celý
život
především
geolog
s
pevnou
půdou
pod
nohama
a
až
pak
filozof
-
a
bližší
než
levitace
v
oparech
filozofických
pojmů
a
protipojmů
je
mu
příklad
o
hlavě
a
patě.
A
tak
je
tomu
v
Renesanci
rozumu.
Poprvé
v
životě
jsem
porozuměl
i
mnohému
z
filozofie.
Tak
jsem
ale
pochopil,
že
v
téhle
knížce
o
filozofii
nejde.
Že
je
to
především
veliké
varování.
A
burcování.
Že
je
nejvyšší
čas
použít
rozumu
na
záchranu
-
a
ne
na
zdůvodňování
čehokoli,
i
vlastního
sebezničení.
Jsem
hrdý
a
blažený,
že
jsem
i
já
trochu
přispěl
k
tomu,
že
vyšla.
A
že
mi
její
vydání
poskytlo
důvod,
abych
Jiřímu
Krupičkovi
poděkoval
nejen
za
ni.