ln95048_030

Rod ve znamení loutek

Psal se rok 1775, když se 24. února narodil v Libčanech na Královéhradecku chudému pražskému loutkáři Janu Kopeckému syn Matěj. Pro novorozence v komediantském voze to nebyla lehká doba. Pár dní poté totiž obsadily Libčany mohutné houfy selských rebelů, a tak se zdá, jako by již první dny Matějova života předznamenaly jeho nelehkou životní dráhu. Její konec rámuje zápis v matrice: 3. července 1847 zemřel v Kolodějích Matěj Kopecký, komediant z Mirotic, vdovec a žebrák.

Navzdory této trpce bagatelizující poznámce je jméno tohoto českého loutkáře stále živé. Řada badatelů a historiků se opětovně vrací k jeho životu a odkazu, aby tento fakt objasnila. Toto úsilí je zároveň součástí snah o hlubší a pravdivější poznání minulosti českého loutkářství, související s pozoruhodným vývojem soudobého českého loutkového divadla. Nejenom, že mnozí dnešní tvůrci hledají v tradičním loutkářství inspiraci, ale i v obecnější rovině je zřejmé, že poznání tohoto historického fenoménu může odhalit smysl a zákonitosti dosavadního vývoje. Je přitom paradoxní - a souvisí to obecně s obtížností zkoumání divadelních jevů minulosti -, že spíš než definitivní odpovědi naše bádání otevírá nové otázky, které zatím neumíme zodpovědět. Což platí i při studiu osobnosti Matěje Kopeckého.

Jeho loutková představení sledovaly nesporně tisíce diváků, přesto se nám k jeho osobě dochovalo pouze několik zprostředkovaných vzpomínek. Navzdory tomu, že jeho činnost spadá do období vrcholícího národního obrození, které připisovalo divadlu - schopnému oslovit široké vrstvy národa - významnou společenskou funkci. Je zřejmé, že pro českou inteligenci (která prosazovala svou představu divadla jako chrámu umění reprezentujícího národní vyspělost) nemělo chudé venkovské loutkové divadlo přitažlivost.

To, co bezpečně víme o Kopeckého životě a loutkářském působení, je převážně výsledkem výzkumu archívních dokumentů. Víme, že jako syn kočovného komedianta získal jen nepatrné vzdělání. Ve dvaceti letech se oženil s dcerou mirotického pláteníka a kramáře. Měli spolu čtrnáct dětí, osm z nich zemřelo již v útlém věku. Matěj Kopecký se začal živit kočovným kramářstvím, ale již v roce 1797 se pokusil využít zkušeností, které získal pod otcovým vedením, a požádal o loutkářskou licenci. V následujícím roce byl odveden do armády, z níž byl propuštěn patrně v roce 1809. Úřední materiály vypovídají o jeho úporné snaze najít si práci, kterou by uživil svou rodinu. Byl kramářem, cestářem i hodinářem. K loutkářství se vrátil v roce 1818 a od roku 1820 již máme doklady o každoročním prodlužování jeho koncese. Zpočátku mohl hrát pouze v prácheňském kraji, od roku 1926 platilo toto povolení pro celé Čechy. Hrál česky - jeden zachovalý plakát však dokládá i jeho vystoupení německé. V loutkářské činnosti mu pomáhali synové Jan (1804-1852), Josef (1807-1856), Václav (1815-1871) a Antonín (1821-1885), kteří se postupně jako loutkáři osamostatnili. Od roku 1844 již otec loutkařil pouze sám a na jedné ze svých cest náhle zemřel.

Tyto skromné údaje osvětlují životní osudy Matěje Kopeckého jen spoře.

Nicméně přesvědčivě vyvracejí čítankově jímavý příběh o zámožném mirotickém měšťanovi, kterého zhoubný požár města v roce 1811 přiměl vydat se s loutkami na pouť českým venkovem. Nic také nepotvrzuje tradované pověsti o tom, že si sám psal loutkové hry, nebo že si je nechal psát od předních českých buditelů. Přes Kopeckého výjimečnost a zakladatelskou úlohu v českém loutkářství je historickou skutečností, že loutkařil již jeho otec. V době, kdy se Matěj začal loutkovému divadlu věnovat trvale, působili v Čechách již mnozí významní loutkáři (Maisnerové, Kočkové, Dubští, Trnkové a další), někteří dokonce již v třetí generaci.

Až v padesátých letech devatenáctého století se z této - do té doby anonymní - skupiny loutkářů začalo shodou různých okolností vyčleňovat právě Kopeckého jméno. Začala se rodit matějovská legenda, jež stavěla na ještě přetrvávající popularitě starého Kopeckého. Ta byla výrazně podpořena zejména Vilímkovým vydáním Komedií a her Matěje Kopeckého dle sepsání syna Václava z roku 1862 - co legendě chybělo na konkrétních faktech, však nahrazovaly smyšlenky. Do konce století byl Matějův obraz dotvořen do podoby heroického loutkáře-buditele, jak to odpovídalo nekritickým, národnostně zjitřeným dobovým představám.

Obraz, který nám o Matěji Kopeckém nabízí dnešní loutkářská historiografie, je mnohem méně atraktivní. Matěje Kopeckého je třeba chápat jako jednoho z řady českých loutkářů období národního obrození, byť má jeho trvalé místo v národním povědomí symbolickou platnost ve vztahu k celku českého loutkářství první poloviny minulého století. Nesporný význam tohoto historického fenoménu spatřujeme v tom, že pro lidové publikum českého venkova bylo často jediným nositelem divadelní kultury a navzdory své naivitě i nevyrovnané úrovni skýtalo divákům emocionální prožitek světa. Svým inscenačním stylem navazovali čeští loutkáři na živé tradice barokního divadla, zároveň částí svého repertoáru zprostředkovali publiku poznání myšlenek osvícenství a národního obrození.

Za současného stavu našeho poznání je tato interpretace postavy a významu Matěje Kopeckého jediným možným a pravdivým pojetím. Takový výklad Kopeckého osobnost neodsouvá do zapomnění, ale ani nezamlžuje pravdivý obraz historie českého loutkového divadelnictví. Přesto nás nemůže plně uspokojit, protože nám stále bude chybět odpověď na to, co úřední spisy nemohly poskytnout. V nich se mluví pouze o Matějově těžkém životním zápase. O jeho loutkohereckých schopnostech, o reakcích jeho diváků, ani o pocitech, kterými ho mohl naplňovat jeho vztah k divadlu ale nevíme nic.

Přesto nelze přehlédnout, že právě potomci Matěje Kopeckého se loutkám věnují nepřetržitě dodnes. Již na začátku století oslnila svou hrou vybrané pražské obecenstvo literátů, výtvarníků a hudebníků stařičká Matějova vnučka Arnoštka Kopecká (1842-1914). Dva dosud poslední členové jeho rodu - Matěj Kopecký (1923), loutkoherec a režisér hradeckého Draka, a jeho syn Matěj (1953) - patří k významným představitelům moderního českého loutkářství.