Příliš
optimistický
premiér
Komentáře
Václav
Klaus
řekl
tento
týden
u
pražského
kulatého
stolu
se
zahraničními
podnikateli,
že
inflace
poklesne
do
konce
90.
let
z
nynějších
deseti
na
asi
tři
procenta
ročně.
Bylo
by
dobré,
kdyby
tomu
tak
opravdu
bylo.
Existuje
nicméně
řada
důvodů,
aby
se
lidé
při
praktickém
rozhodování
o
tom,
kolik
a
jak
spořit,
utrácet
či
investovat,
řídili
spíše
bezprostředně
dostupnými
reálnými
čísly.
Hospodářská
politika
vlády
je
protiinflační.
Svědčí
o
tom
přetrvávající
regulace
mezd,
administrativní
řízení
některých
cen
i
snaha
centrální
banky
neutralizovat
příliš
rychlý
nárůst
množství
peněz,
např.
formou
povinných
rezerv
komerčních
bank.
Zároveň
ale
dobře
víme,
že
ceny
nájemného,
tepla,
elektřiny,
telefonních
služeb,
dopravy
i
řady
dalších
položek
se
značným
významem
pro
rozpočty
domácností
postupně
porostou.
Základní
tlaky
na
růst
spotřebitelských
cen
však
nevycházejí
z
deregulačních
opatření
vlády.
Jejich
základ
tkví
v
četných
strukturálních
neduzích
české
ekonomiky,
které
určitě
nebude
možné
napravit
za
rok
nebo
dva.
Například
není
vůbec
snadné
rychle
založit
středně
velkou
firmu
vyrábějící
některý
z
důležitých
spotřebních
produktů,
řekněme
nádobí,
a
zvýšit
tak
stupeň
soutěživosti
na
trhu,
což
by
se
mohlo
odrazit
v
poklesu
cen.
Z
celé
řady
možných
potíží
jmenujme
jednu
velmi
prozaickou:
pro
nové
továrny
nejsou
ani
dělníci,
ani
ředitelé.
Oni
samozřejmě
existují,
ale
mnohdy
ve
firmách,
které
by
existovat
neměly.
Soudy
rozhodující
o
bankrotech
fungují
pomalu
a
výrobní
kooperace
hříšníků
s
prosperujícími
podniky
nebo
finanční
vazby
s
bankami
jsou
stále
tak
silné,
že
věřitelé
bankroty
dlužníků
ani
moc
neiniciují.
Na
vědeckotechnický
pokrok,
který
obecně
působí
protiinflačně,
zatím
moc
sázet
také
nemůžeme.
Rozsáhlejší
modernizaci
výroby
s
následným
poklesem
nákladů
a
cen
brání
mimo
jiné
odpisové
předpisy
a
drahé
půjčky
bank,
které
se
třesou
strachy,
co
s
nimi
udělají
špatné
úvěry
poskytnuté
třebas
i
zcela
nedávno
některým
velkým
podnikům
bez
jakékoli
ekonomické
perspektivy,
ale
zato
se
značným
sociálním,
a
tedy
i
politickým,
významem.
Řekněme
si
otevřeně,
že
kdyby
dnes
přišel
Thomas
Alva
Edison
do
české
banky
se
žádostí
o
úvěr
na
výrobu
jakýchsi
"žárovek,
které
změní
svět",
skončil
by
s
nepořízenou,
pokud
by
neměl
sto
rodinných
domků
jako
zástavu.
Dodejme
rovněž,
že
za
nějakých
osm
tisíc
korun
by
do
jeho
továrny
stejně
nikdo
pracovat
nešel.
Úvahy
o
radikálním
snížení
inflace
se
proto
v
tomto
světle
zdají
být
krajně
předčasné.
Velmi
mírný
růst
spotřebitelských
cen,
jaký
je
dnes
například
v
Německu,
není
výsledkem
politické
vůle,
nýbrž
zdravě
fungujících
podniků
i
celé
ekonomiky.
A
to
zatím
není
náš
případ.