České
svátky,
česká
otázka
a
"naše
tradice"
Je
na
čase
zabývat
se
odpovědně
státními
svátky.
Měli
bychom
se
vážně
"bavit
o
tom,
co
jsou
naše
historické
tradice",
říká
v
Telegrafu
poslanec
Parlamentu
Radim
Špaček
(proslulý
objevnou
teorií
o
keltských
tradicích
Dušiček
na
našem
území).
Hlavní
smysl
navrhovaného
zákona
o
státních
svátcích
by
totiž
prý
měl
být
v
tom,
že
svátky
budou
"připomínat
veřejnosti
historické
tradice
této
země
nebo
tohoto
národa".
Být
na
živu
Zdeněk
Nejedlý,
musel
by
se
zaradovat.
Kvůli
spravedlnosti
je
však
třeba
dodat,
že
stejně
tak
by
se
měli
radovat
"správní"
konzervativci.
Oba
tábory
si
totiž
představují,
že
dějiny
jsou
jakousi
babiččinou
krabičkou,
z
níž
si
každá
doba
podle
svého
vkusu
vybírá
cingrlata
tradic,
aby
se
jimi
ověsila
na
sváteční
bál.
Něco
na
tom
je,
tradice
takto
opravdu
fungují,
omyl
je
pouze
v
tom,
že
jsou
něčím
zásadně
jiným
než
dějiny.
Jsou
to
tvrdě
ideologizované
patvary
dějinných
událostí,
osobností
a
idejí.
Fungují
totiž
vždy
jako
stavební
kameny
dobových
ideologií,
přičemž
je
nezřídka
stejný
kámen
užit
ve
dvou
naprosto
odlišných
stavbách.
Svatý
Václav
mohl
být
jak
knížetem,
který
"nedá
zahynouti
nám
ni
budoucím"
v
boji
proti
nacistům,
tak
patronem
kolaborace.
Uvádět
tradice
"na
pravou
míru"
jejich
poměřováním
s
nějakou
přísně
objektivní
historickou
skutečností
je
téměř
beznadějné.
Nejenom
že
jsou
-
jakožto
ideologie
-
předmětem
víry,
a
rozum
zde
tedy
není
argumentem,
ale
také
proto,
že
i
(historiky
psané)
dějiny
jsou
svým
způsobem
ideologické,
i
když
"měkce".
Mají-li
totiž
mít
nějaký
smysl,
je
ho
do
nich
třeba
vnést
z
vnějšku,
to
jest
z
historikovy
současnosti.
Pokud
je
píše
dobrý
historik,
je
to
smysl
kritický
a
vyvážený,
nikdy
ale
není
"čistě
objektivní".
Není
to
argument
proti
vědeckosti
dějepisu,
je
to
pouze
konstatování
hluboké
lidskosti
našeho
poznání.
Máme-li
se
tedy
"bavit"
o
státních
svátcích
mladé
České
republiky,
jsou
tradice
nejméně
vhodným
předmětem
zájmu.
Nejde
o
to
vybrat
něco
případného
z
krabičky
a
přistřihnout
to
po
způsobu
Zdeňka
Nejedlého
pro
potřeby
stávajícího
režimu
(vzpomeňme
si
na
jeho
"pokrokové
tradice
českých
dějin").
O
co
opravdu
jde,
řekl
nejjasněji
prezident
republiky
ve
své
nedávné
zásadní
promluvě
o
vztazích
Čechů
a
Němců.
Jde
o
národ,
ne
však
o
staré,
svým
původem
kmenové
společenství
krve,
"smečku
štěkající
na
všechny,
kteří
k
ní
nepatří",
nýbrž
o
národ
moderní,
občanský,
národ
otevřené
společnosti.
Do
biologického,
"kmenového"
národa
se
rodíme,
nic
nás
to
nestojí
a
navíc
v
něm
nalézáme
pocit
pohodlného
bezpečí,
do
občanského
národa
vstupujeme
a
tuto
odpovědnou
volbu
denně
potvrzujeme
svým
občanským
chování.
V
tom
prvním
jsme
nevolnou
součástí
mýtického
kolektivu,
v
onom
druhém
jsme
na
sebe,
na
svou
svobodu
odkázanými
jedinci.
V
prvním
případě
pochodujeme
o
svátcích
pod
prapory
a
křičíme
hesla
vymyšlená
někým
jiným,
ve
druhém
skromně
a
každodenně
pracujeme,
myslíme
a
zodpovědně
jednáme.
Společnou
máme
především
tuto
zodpovědnost
-
je
to
ona,
která
zakládá
národ.
Lubomír
Brokl
poznamenal
(LN
z
21.
února)
na
okraj
prezidentova
projevu,
že
svým
způsobem
znovu
klade
otázku,
kterou
Masaryk
nazýval
českou
-
otázku
po
národní
identitě.
Debata
o
státních
svátcích
by
proto
měla
být
součástí
diskuse
mnohem
širší,
její
výsledek
-
zdánlivě
lhostejný
seznam
volných
dnů
-
by
totiž
měl
vypovídat
o
tom,
kým
jsme
a
hlavně
kým
chceme
být.