Společný
česko-německý
úkol
Česko-německý
dialog
připomíná
svými
zákrutami
plovoucí
kolo
-
nelze
ho
pevně
uchopit,
argumenty
i
emoce
se
do
omrzení
opakují.
Některé
kontury
problému
se
však
po
oživením
Havlovým
projevem
zdají
být
jasnější.
Televizní
debata
(19.
2.)
naznačila,
že
tradiční
představa
o
"zániku"
sudetoněmeckého
problému
"biologickou
cestou"
je
pouze
naivním
přáním.
Bohužel
tento
názor
u
nás
zcela
převládá
a
patří
ke
klamným
českým
pohledům
na
svět
kolem
i
na
sebe
sama.
Ve
skutečnosti
se
minulosti
nelze
vyhnout
ani
z
dlouhodobého
hlediska.
Česko-sudetoněmecký
rozpor
není
střetem
dvou
odlišných,
nýbrž
blízkých
kultur,
které
nemilují
balkánskou
cestu
řešení
a
sahají
k
ní
jen
jednou
za
pět
set
let.
Obtíž
netkví
v
nenávisti,
nýbrž
v
nepružnosti
a
tvrdých
hlavách
na
obou
stranách.
I
když
po
roce
1989
nebyla
mezi
Čechy
a
sudetskými
Němci
vykopána
válečná
sekera
(jako
na
Balkáně),
bylo
jen
iluzí
domnívat
se,
že
sudetský
problém
roztaje
spolu
se
železnou
oponou.
Je
totiž
mnohem
starší,
vždyť
česko-"sudetské"
spory
o
hegemonii
nad
českými
zeměmi
trvaly
od
samého
zrození
moderních
národů.
Právě
v
pochopení
dějin
lze
hledat
inspiraci
k
jejich
překonání.
Němci
netvořili
ve
středověké
české
koruně
žádnou
menšinu,
byli
její
integrální
a
"užitečnou"
částí.
Nově
vznikající
občanstvo
v
19.
století
se
však
politicky
definovalo
podle
jazyka
a
v
protikladu
vůči
"těm
druhým"
v
zemi,
kterou
však
všichni
milovali
a
chtěli
vidět
buď
v
německé,
nebo
ve
slovanské
říši.
Rok
1918
nelze
přirovnat
k
roku
1938,
1939
ani
1945,
jak
nyní
argumentuje
F.
Neubauer.
Vznik
republiky
nezměnil
nic
na
zemské
struktuře
Čech,
Moravy
a
Slezska,
na
civilizovaném
právním
řádu,
změnilo
se
jen
hlavní
město
(rovněž
s
menšinou
druhého
národa)
a
převrátilo
se
psychické
sebehodnocení
Čechů
a
Němců
("teď
jsme
lepší
my").
Sudetští
Němci
nechtějí
slyšet,
že
zásadním
zlomem
byl
příchod
říšskoněmeckého
nacismu,
který
Češi
nevyprovokovali
a
který
také
neměl
původně
nic
společného
se
sudetoněmeckými
zájmy.
Co
se
kvalitativně
změnilo?
Pokud
se
dříve
občas
užívalo
silných
slov,
nyní
šlo
o
silné,
extrémní
činy.
Pochopitelně
Češi
věděli,
že
v
případě
vítězství
Německa
nemají
naději
na
důstojné
přežití.
Sudetští
Němci
zase
věděli,
že
zpochybnili
vůči
Čechům
své
morální
postavení.
Přes
tyto
skutečnosti
byl
jejich
odsun
vyhnáním,
patřil
z
principu
do
barbarského
světa.
To
zase
nechceme
slyšet
my.
I
když
počty
svých
obětí
sudetská
strana
v
Německu
nepřiměřeně
a
dlouhodobě
zveličovala,
i
bez
nich
právě
skutečnost
"nepřirozeného",
asijského
(stalinského,
hitlerovského)
postupu
vrhá
stín
na
zemi,
která
chce
být
plnohodnotnou
součástí
Evropy.
V
této
souvislosti
je
třeba
ocenit
Havlovo
gesto
"omluvy"
z
roku
1990
jako
projev
slušného
evropanství.
Překonání
minulosti
nezařídí
hlavy
států,
které
třeba
podepíší
deklaraci
o
tlusté
červené
čáře.
Taková
dohoda
jen
dokáže,
že
skrytá
nenávist
i
pocity
viny
přežívají.
Čechům
i
Němcům
jde
vlastně
o
stejný
úkol:
překročit
své
původní
"kmenové"
vymezení.
Může
k
tomu
vést
pochopení
naší
historie
na
evropských
univerzalistických
principech,
k
nimž
patří
např.
demokracie,
liberalismus,
ale
i
antické
myšlení,
křesťanské
církve,
kosmopolitní
šlechta,
vícenárodní
Evropa.
Těmto
intencím
by
mohla
odpovídat
struktura
dialogu.
Viděl
bych
ho
nikoli
jako
stále
se
opakující
"boží
soud"
ani
jako
posuzování
statistiky
obchodní
výměny,
nýbrž
jako
pracovní
setkání
a
úkoly.
Můžeme
si
představit
dvě
pracovní
"tripartity"
(2+3)
-
na
německé
straně
zástupce
vlád
(včetně
bavorské),
zájmových
skupin
a
sudetoněmeckých
organizací
(ale
ne
jako
jednotný
politický
"sudetoněmecký
lid"
s
"vůdcem"),
na
straně
druhé
vládní,
lokální
a
zájmové
organizace
české.
Předmět
dialogu:
operativní
spolupráce,
příprava
pro
plnohodnotné
soužití
v
rámci
Evropské
unie.