Nebezpečí
jednoduchých
světů
Nad
články
našich
postmoderních
liberálů
mívám
pravidelně
pocit,
že
jsem
se
znovu
ocitl
v
důvěrně
známém
tunelu
průzračné
jednoduchosti
konečných
řešení.
Jeho
lákavý
svit
spásného
východiska
nicméně
vzbuzuje
stará
podezření,
že
skutečný
svět
a
život
jsou
někde
jinde.
Jako
zatím
poslední
příklad
může
sloužit
uvažování
Dušana
Třeštíka
"Tento
způsob
národa"
(LN
18.
2.
1995)
Třeštíkův
svět
myšlení
o
národu
je,
řečeno
s
klasikem,
jasný
a
zřetelný.
Člení
se,
jak
jsme
ostatně
po
mnohá
desetiletí
slýchávali,
na
dva
antagonistické
tábory,
a
je
tedy
plně
na
místě
zaujmout
postoj
spravedlivě
stranický.
Autor
nás
pro
jistotu
nenechává
na
pochybách,
která
z
oněch
dvou
je
stranou
pokroku,
světlých
dnešků
i
zítřků
ve
srovnání
se
zabedněným
tmářstvím
reakčních
pověr.
Čtenáři
se
ocitají
na
jedině
správné
straně
barikády
jen
tehdy,
zvolí-li
současné
dědictví
původního
osvícenského
pokroku,
a
sice
jeho
zbytkový
rozum
v
podobě
občanského
principu.
Ten
nyní
hájí
svou
při
s
"popletenou
mytologií
rodu
a
krve"
nebo
také
jazyka,
a
naštěstí
již
konečně
převládá.
Nadto
má
nynější
český
stát
úžasnou
výhodu.
Je
totiž
etnicky
stejnorodý,
takže
s
anachronismem
jazyka
nejsou
problémy.
Kazimíra
nicméně
napadá,
že
by
se
nějaké
ty
menšiny
našly,
a
že
je
o
nich
slyšet
i
ve
spořádaných
státech
na
západ
od
Aše.
Třeštík
osvícené
čtenáře
důrazně
upozorňuje,
že
síly
neosvíceného
zla
představující
"balast
starých
pošetilostí,"
dosud
nesložily
ruce
do
klína
ani
v
České
republice,
jež
by
se
bez
jejich
necivilizovaných
rejdů
již
brzy
stala
vtělením
občanského
principu
o
sobě
a
pro
sebe.
Nyní
předvádějí,
co
dovedou
při
hádanici
o
chrám
svatého
Víta.
Ona
nacionalistická
chátra
je
prý
vlastně
přirozeným
spolčením
potomků
zaostalých
nacionalistů,
jakými
byli
Palacký,
Jirásek
a
jejich
komunistický
pokračovatel
Nejedlý.
Domnívám
se,
že
značně
popletené
je
Třeštíkovo
vidění
světa
českého
nacionalismu,
kde
se
bez
uzardění
přiřazuje
komunistický
propagandista
a
bývalý
historik
Zdeněk
Nejedlý
k
filozoficky
vzdělanému
historikovi
a
přednímu
českému
politiku
demokratického
přesvědčení,
Františku
Palackému.
U
historika
Třeštíka
je
to
počínání
notně
ahistorické
a
po
věcné
stránce
neudržitelné,
byť
propagandisticky
nesporně
přitažlivé.
Pokud
by
se
náš
autor
zabýval
českým
nacionalismem
a
jeho
problémy
důkladněji,
než
činí
doposud
(profesní
specializací
je
ostatně
historikem
raného
českého
středověku),
jeho
zjištění
by
možná
měla
ke
skutečnosti
blíže.
Mohl
by
i
zjistit,
že
Palacký
nebyl
ani
mělkým
pokrokářem,
ani
konzervativním
nacionalistickým
sobcem,
nýbrž
evropsky
důkladně
rozhleděným
tvůrcem
koncepce
národního
života,
jež
vyrůstá
z
občanských
hodnot
lidských
práv
a
k
nim
se
rovněž
v
politickém
ohledu
upíná.
Proti
mytologii
rodu,
krve
a
jazyka
Palacký
nicméně
nestavěl
liberální
poučky.
Nenabízel
mělce
chápaný
všelék
občanského
principu,
jak
je
nyní,
často
v
brožurkovém
postmoderním
balení,
překládá
náš
autor,
podobně
jako
jiní
soudobí
hlasatelé
liberální
víry.
Místo
toho
kladl
Palacký
již
ve
své
době
důraz
na
nehlučnou
skutečnost,
jež
taková
zjednodušující
vidění
světa
zásadně
překračuje:
úsilí
o
harmonizaci
principu
svobodného
rozumu
s
principem
autority.
Zde
spatřoval
evropskou
národní
cestu
české
kultury
a
z
ní
vyrůstající
politiky.
Občanský
princip
lidských
práv
chápal
jako
její
základní
prvek,
nikoli
vyčerpávající
cíl
a
smysl.
Palacký
proto
nebyl
ani
omezeně
nacionalistickým,
ani
abstraktně
liberálním
historikem,
natož
předchůdcem
komunistického
ideologa,
akademika
Nejedlého.
Český
národ
nepotřebujeme
"vymýšlet"
podle
povrchních
liberálních
schémat
historika
Třeštíka,
protože
jen
takový
není
a
stěží
někdy
bude.
Šlo
mu
vždy
o
mnohem
víc.
Například
o
životní
opravdovost,
které
nepostačují
běžná
liberální
klišé,
o
podstatný
vztah
a
život
vůči
tomu,
co
lidskou
konečnost
a
společnost
přesahuje
a
dává
jim
ověřitelný,
byť
riskantní
smysl.
Základní
životní
jistoty
občanského
principu
zde
zřejmě
nebudou
postačovat.
I
když,
zejména
v
liberální
demokratické
společnosti,
proti
gustu...