Srovnatelné
podmínky
pro
všechny
školy
V
probíhající
diskusi
o
vztahu
státu
k
soukromému
školství
je
nutno
poukázat
na
skutečnost,
že
státní
podpora,
které
se
dostává
českým
soukromým
školám,
je
v
evropském
i
světovém
měřítku
jedna
z
nejvelkorysejších.
Tento
přístup
byl
založen
na
politickém
rozhodnutí
podpořit
nově
vznikající
sektor,
který
měl
mimo
jiné
pomoci
v
řešení
nedostatečných
kapacit
středního
školství.
Záměr
se
podařilo
naplnit,
soukromé
školství
využilo
příznivých
podmínek
k
dynamickému
rozvoji
a
stalo
se
přirozeným
prvkem
základních
a
středních
úrovní
našeho
vzdělávacího
systému.
Po
překonání
nejnaléhavějších
úkolů
prvního
období
transformace
nyní
ale
stojíme
před
nutností
promyslet
a
přijmout
dlouhodobé
strategie
-
takové,
které
jsou
provázeny
koncepty
rozvoje
dalších
oblastí
veřejného
života.
V
současné
diskusi
zaznívá
požadavek
zakotvit
zákonné
právo
soukromých
škol
na
stejné
dotace
ze
státního
rozpočtu,
jaké
dostávají
školy
státní.
Tento
požadavek
je
zdůvodňován
argumenty
typu
"rovné
podmínky
pro
různé
zřizovatele"
či
"stejný
příspěvek
pro
děti
všech
daňových
poplatníků".
S
druhou
tezí
jsem
polemizoval
již
dříve;
nyní
bych
chtěl
poznamenat
několik
slov
k
prvnímu
argumentu.
Teze
je
rozhodně
správná
a
ministerstvo
je
rozhodnuto
ji
prosazovat.
Sporná
je
ale
interpretace
zmíněné
rovnosti.
Rovností
přece
není
situace,
kdy
státní
i
nestátní
školy
mají
nárok
na
stejný
příspěvek
z
rozpočtu,
přičemž
řada
dalších
podmínek
pro
jejich
práci
srovnatelná
není.
Zejména
jde
o
to,
že
státní
školy
nemohou
vybírat
peníze
od
rodičů
(a
mít
tedy
více
prostředků
na
svůj
rozvoj)
a
že
se
v
oblasti
platů
řídí
závaznými
mzdovými
tarify.
To
samozřejmě
ovlivňuje
možnosti
jejich
práce
(vybavení
školy
či
odměňování
učitelů)
způsobem,
který
je
oproti
soukromým
školám
nesporně
znevýhodňuje.
Rovnost
ve
smyslu
vládního
prohlášení
("rozvoj
všech
škol
za
srovnatelných
podmínek")
to
tedy
není.
Skutečně
srovnatelných
podmínek
lze
za
daného
stavu
dosáhnout
dvěma
způsoby.
Jedním
z
nich
je
přijmout
princip
stejného
přístupu
státu
ke
všem
školám
(stejné
dotace),
pak
ale
musíme
vyrovnat
i
další
podmínky,
což
znamená
především
dát
i
státním
školám
legální
možnost
vybírat
školné.
Tím
bychom
ovšem
řekli,
že
státní
bezplatné
školství
není
pro
nás
již
perspektivní
a
potřebné.
Pokud
takto
označíme
i
základní
a
střední
vzdělání
za
statek
spíše
soukromý,
pak
ztratí
logiku
i
řada
prvků,
které
charakterizují
náš
stát
po
stránce
obecně
kulturní
i
politické.
Mohlo
by
být
úspěšně
napadeno
i
ze
zákona
povinné
vzdělávání.
Výrazně
by
se
zmenšila
míra
přerozdělování
hrubého
domácího
produktu,
protože
kapitola
školství
by
ze
státního
rozpočtu
více
méně
zmizela.
Případné
pomocné
dávky
chudším
občanům
by
získaly
sociální
charakter
-
podobně,
jak
je
tomu
u
příspěvků
na
bydlení.
Úvahy
o
zrušení
bezplatného
základního
a
středního
školství
považuji
za
velmi
nebezpečné,
mimo
jiné
proto,
že
radikálně
negují
několikasetletý
historický
vývoj
celého
středoevropského
regionu.
Ačkoli
jsem
zásadním
zastáncem
nutnosti
podílu
studentů
na
hrazení
vysokoškolského
studia,
jsem
jednoznačně
proti
tomu,
aby
byl
stejný
postup
uplatňován
i
ve
středním
školství,
kde
jde
o
neplnoleté
žáky
a
kde
vzděláním
prochází
prakticky
celá
populace.
Navrhujeme
proto
jiné
řešení,
kterým
lze
nastolit
skutečně
srovnatelné
podmínky.
Právo
soukromých
škol
vybírat
libovolné
školné
a
ve
vzdělávání
podnikat
bude
vyváženo
menší
výší
státních
dotací.
Vedle
toho
budou
definovány
dva
základní
požadavky
na
soukromé
školy,
jejichž
splněním
bude
podmíněn
nárok
na
plný
státní
příspěvek:
vysoký
standard
kvality
podle
veřejných
kritérií
a
možnost
důkladné
kontroly
kvality
i
evidence
výuky,
a
to
jak
státní
inspekcí,
tak
i
rodiči
žáků
školy.
Druhým
požadavkem
je,
aby
tyto
školy
pracovaly
jako
neziskové
organizace
a
nekombinovaly
vzdělávací
činnost
s
podnikáním
v
jiné
oblasti
v
rámci
jedné
firmy
(nevylučujeme
tedy
propojenost
věcnou).
Takovéto
školy
by
měly
mít
i
do
budoucna,
tedy
i
po
skončení
transformačního
období,
stejný
příspěvek
od
státu
jako
školy
státní.
Soukromé
školy
v
pravém
smyslu
toho
slova,
tedy
provozované
v
rámci
běžné
podnikatelské
firmy
nebo
odmítající
právo
veřejné
kontroly
a
veřejných
kritérií
kvality,
mohou
mít
příspěvek
také
-
nikoli
však
automaticky,
ze
zákona,
ale
na
základě
individuálního
a
rovnoprávného
smluvního
vztahu
se
státem.