Janáčkovy
kontrasty
Recenze
OPERA:
Letošní
Festival
českého
hudebního
divadla
uzavřela
dvě
představení
oper
Leoše
Janáčka.
Uvedly
je
soubory
z
měst,
které
se
ke
skladateli
váží
nejen
jeho
původem
a
působením,
ale
i
interpretační
tradicí
velkých
janáčkovských
dirigentů
-
Jaroslava
Vogla,
Břetislava
Bakaly,
Františka
Jílka
a
Bohumila
Gregora.
Opera
Národního
divadla
Brno
přijela
s
Káťou
Kabanovou
a
se
sólisty
známých
jmen
(Káťa
-
Natálie
Romanová,
Boris
-
Leo
Marian
Vodička,
Kabanicha
-
Jitka
Pavlová,
Dikoj
-
Jiří
Sulženko,
Varvara
-
Jitka
Zerhauová).
A
přece
tomuto
představení
chybělo
něco
z
toho
janáčkovsky
osobitého,
co
dojímá
i
vzrušuje.
Nedostatky
byly
už
v
hudební
složce,
nepřesvědčivě
formované
dirigentem
Janem
Zbavitelem:
v
málo
charakteristické
a
odstíněné
hře
orchestru,
ve
výrazu
i
frázování
zpěváků.
To
se
týká
především
představitelky
Káti,
technicky
zdatné,
ale
hlasově
barevně
jednotvárné;
ani
herecky
nenaplnila
všechny
polohy
role
Janáčkovy
tragické
hrdinky.
Po
stylové
stránce
se
pěvecky
nejlépe
dařilo
hostujícím
Leo
Marianu
Vodičkovi,
pěvecky
dobře
disponovanému,
dále
hlasově
suverénnímu
Jiřímu
Sulženkovi
(nejlepší
léta
pro
tuto
roli
má
ještě
před
sebou)
a
člence
brněnského
souboru,
plnokrevné
Jitce
Zerhauové.
Režie
Aleny
Vaňákové
nepřekročila
mez
rutinního
výkladu
díla
-
možná
také
proto,
že
musela
zápasit
s
nepřehlednou,
ba
zavádějící
scénou
Karla
Zmrzlého.
Má-li
sloužit
točna
k
urychlení
děje
opery
(a
Janáčkova
operní
řeč
to
vyžaduje),
je
paradoxní,
že
brněnské
představení
Káti
Kabanové
se
vzhledem
k
dvěma
dlouhým
přestávkám
a
jedné
proměně
(!)
protáhlo
z
obvyklých
dvou
hodin
takřka
na
tři.
Opera
Státního
divadla
v
Ostravě
uvedla
inscenaci
Příhod
lišky
Bystroušky,
která
byla
původně
koncipována
pro
přírodní
divadlo
loňských
Janáčkových
Hukvald,
což
částečně
předurčilo
její
koncepci
výtvarnou
i
režijní.
Dominantou
univerzální
scény
Jaroslava
Maliny
je
jakýsi
samoznak
v
podobě
kmene
stromu
s
barevně
košatou
korunou,
kterou
jednou
prosvítá
měsíc
a
jindy
slunce.
V
úpatí
kmene
je
Bystrouščina
nora
v
podobě
jihomoravského
sklípku.
Přírodní
kulisa
ovšem
chybí.
Netradiční
jsou
návrhy
kostýmů,
ačkoli
některé
byly
inspirovány
náčrtky
Josefa
Čapka
pro
pražskou
premiéru
v
roce
1925.
Kostým
Lišky
je
v
podstatě
teenagersky
civilní,
minišaty,
dva
ohony
na
dlouhých
blonďatých
vlasech.
Stylizovaná
je
i
režie
Davida
Sulkina
z
londýnské
English
National
Opera.
Opomíjí
některé
naše
režijní
zvyklosti
a
naproti
tomu
dodává
vlastní
nápady
(i
Liška
má
duši).
Tam,
kde
naši
režiséři
mají
sklon
k
přehuštění
scény,
nechává
Sulkin
prostor
řeči
orchestru.
Ostravské
těleso
řídil
Jiří
Pinkas
a
od
prvých
tónů
nenechal
nikoho
na
pochybách,
kdo
je
dnes
na
Moravě
nositelem
janáčkovské
interpretační
tradice.
Sólistický
soubor
ovšem
v
současnosti
mnoho
výrazných
osobností
nemá
a
inscenaci
proto
jednoznačně
dominovala
herecky
i
pěvecky
velmi
dobrá,
a
navíc
roztomilá
Bystrouška
Evy
Dřízgové.
V
méně
sonorním
barytonu
Jaroslava
Kosce
(Revírník)
ani
v
nepřesvědčivém
Lišákovi
Zdeny
Matouškové
však
nenašla
odpovídající
partnery.
A
tak
za
zaznamenání
stojí
snad
jen
Rechtor
Jiřího
Halamy.
Svým
jevištním
tvarem
je
však
ostravská
Liška
Bystrouška
inspirativní
inscenací.
Leo
Jehne
Festival
českého
hudebního
divadla:
Národní
divadlo
Brno
-
Leoš
Janáček:
Káťa
Kabanová.
Uvedeno
v
pražském
Národním
divadle
18.
února.
Festival
českého
hudebního
divadla:
Státní
divadlo
Ostrava
-
Leoš
Janáček:
Příhody
lišky
Bystroušky.
Uvedeno
v
pražském
Národním
divadle
19.
února.