Plebejsky
pudový
Othello
Recenze
DIVADLO:
Shakespearovou
tragédií
OTHELLO
se
činohra
plzeňského
Divadla
J.
K.
Tyla
vrátila
po
delší
pauze
k
odkazu
velkého
dramatika.
Na
scéně
Velkého
divadla
hru
nastudoval
hostující
tým
inscenátorů
-
režisér
Jan
Burian
a
scénograf
Karel
Glogr
v
překladu
Aloise
Bejblíka.
Moderní
Bejblíkův
překlad
pracující
s
nespisovným
výrazivem,
často
i
žargonem,
poskytl
režii
prostor
k
poněkud
nedomyšlené
aktualizaci.
Děj
se
odehrává
v
neurčité
době;
kostýmy
sice
částečně
odkazují
do
počátku
našeho
století,
ale
jsou
spíš
směsicí
různých
prvků,
jakousi
volnou
variací
na
dané
téma.
Podobně
působí
i
scénografické
řešení
-
zprvu
navozuje
dojem
depresívního
města
s
omšelými
fasádami
a
špinavými
podezřelými
zákoutími.
Později
se
však
scéna
rozevře
v
prostranství
evokující
atmosféru
mondénních
přímořských
lázní,
výtvarně
ozvláštněnou
toyenovskými
reminiscencemi.
Přestavby
jsou
řešeny
klouzavým
pohybem
jednotlivých
kulis,
které
se
zvolna
shlukují
či
odplouvají
-
nejpůsobivější
je
úvodní
seskupení.
Nicméně
režie
tyto
významy
prakticky
nerozvíjí
a
zůstává
jen
u
vnějších
efektů.
Závažným
nedostatkem
inscenace
jsou
nedořečené
vztahy
mezi
jednotlivými
postavami
i
nelogické
vyznění
některých
situací.
Příčinu
lze
hledat
jak
v
podstatném
krácení
textu,
tak
v
často
neodůvodněných
a
přehnaných
dávkách
exprese.
Inscenaci
chybí
ucelenější
myšlenková
koncepce,
rozpadá
se
na
polovičaté
motivy
postav.
Režie
se
soustředí
na
trojici
hlavních
hrdinů
Jaga,
Othella
a
Desdemonu,
zatímco
Cassio
i
Roderigo
pouze
dopomáhají
rozehrát
Jagovy
úklady.
Jediné
téma,
znatelné
v
pozadí
událostí,
je
téma
lhostejnosti
a
pokrytectví
-
například
spor
Brabantia
a
Othella
(po
prozrazené
svatbě)
na
dóžecím
dvoře
se
odehrává
za
nezúčastněného
přihlížení
ostatních
-
v
podkresu
zní
valčíková
hudba
a
nejen
sluhové
se
nevzrušeně
cpou
chlebíčky.
Dalším
problémem
(od
kterého
se
ovšem
odvíjí
řada
dalších)
je
obsazení
typově
nevhodného
představitele
do
role
Othella
(Zdeněk
Mucha).
Díky
tomu
není
například
důvod
Desdemonina
náhlého
vzplanutí
k
Maurovi
zcela
jasný.
Muchův
Othello
je
pouze
plebejsky
pudový,
bez
prožitého
vnitřního
utrpení,
a
sotva
v
něm
vzklíčí
první
pochybnosti,
poráží
věci,
smýká
Desdemonou
(Barbora
Munzarová)
a
fackuje
ji.
Jeho
líčená
emotivita
však
překračuje
všechny
meze
a
kulminuje
až
na
hranici
nechtěné
karikatury.
V
tomto
smyslu
je
vyhrocená
i
závěrečná
scéna
Desdemonina
uškrcení
-
nejprve
se
v
pozadí
vynořuje
obludná
silueta
vraždícího
maniaka,
při
samotném
aktu
se
trhají
lůžkoviny,
poletuje
peří
a
zlomený
Othello
vydává
nelidský
řev.
Jiným
zamlženým
vztahem
je
manželství
Jaga
a
Emílie
(Inka
Brendlová),
která
zprvu
vědomě
asistuje
Jagovým
intrikám
(epizoda
s
šátkem),
ale
v
závěru
se
stává
nečekaně
pohoršenou
strážkyní
morálky.
Petr
Pavlovský
si
ovšem
v
úloze
Jaga
dokázal
nalézt
vlastní
téma
-
pohybuje
se
v
až
groteskních
polohách,
je
to
cynický
rouhač,
který
intrikuje
s
ďábelskou
radostí.
Zásadně
pohrdá
všemi
a
vším
a
paradoxně
tak
vzbuzuje
jisté
sympatie.
Jeho
jedinou
slabostí
je
pečlivě
ukrývaná
vášeň
a
cit
k
Desdemoně,
kterou
právě
proto
ničí.
Jana
Machalická
Divadlo
J.
K.
Tyla
v
Plzni
-
W.
Shakespeare:
Othello.
Premiéra
18.
a
19.
února.