Policii,
tu
obdivuji
Petr
Dudek
Mám
rád
policii.
Její
příslušníky.
Kravaty,
které
nosí.
Boty,
do
nichž
se
obouvají,
pendreky,
jimiž
pohupují,
revolvery,
které
jim
cudně
vykukují
z
pouzder.
Ale
nejen
kvůli
tomu
ji
musím
obdivovat.
Když
nás
policie
před
listopadem
otravovala,
špehovala
nás
a
strašila,
měli
jsme
jí
plné
zuby.
Když
na
nás
při
demonstracích
stříkala
vodu,
honila
nás
po
náměstích
a
hrozila
nám
obušky,
volali
jsme
na
ni:
vy
nejste
Češi.
Co
jsme
to
tehdy
policii
chtěli
říci?
Aby
nás,
bezbranné
občany,
už
konečně
nechala
na
pokoji.
Z
naivních
přání,
která
jsme
v
listopadu
měli,
se
nám
toto
vyplnilo
jen
což.
Naši
dnešní
policii
zajímá
leccos.
Ale
občan
v
tísni,
zvláště
ten
nebohatý,
bez
vlivu,
bezbranný?
Ten
ji
zajímá
jen
málo.
Policie
si
ještě
dobře
pamatuje,
co
jsme
po
ní
tehdy
v
listopadu
chtěli:
aby
nás
nechala
být.
V
jisté
ulici
na
pražských
Královských
Vinohradech
si
před
několika
měsíci
otevřel
soukromou
ordinaci
psychiatr.
Po
čase
se
mezi
jeho
pacienty
objevil
muž,
kterému
soud
přiřkl
psychiatrický
dozor.
Psychiatr,
jak
mu
ukládá
povinnost,
předal
pacientovi
vstupní
dotazníky.
Pacient,
vzpomenuv
si
na
všechna
příkoří
způsobená
mu
společností,
vztáhl
na
doktora
ruku.
Kdyby
jen
ruku,
pěst.
Celkem
mu
zasadil
tucet
ran,
převážně
do
hlavy.
Pan
doktor,
přestože
mezi
inkasovanými
údery
většinou
ztrácel
vědomí,
nakonec
vyvázl.
Když
ho
na
ulici
našli
zkrvaveného,
zavolali
policii.
Ta
přišla
a
sepsala
protokol.
Pachatel
byl
dávno
tentam.
Psychiatr
ležel
několik
týdnů.
Nedávno
jsem
ho
potkal.
Belhal
se
o
holi.
Do
ordinace.
Co
váš
útočník,
ptám
se?
Tuhle
mi
volal,
odpověděl
psychiatr.
Kdy
prý
budeme
pokračovat
s
dozorem.
To
není
pod
zámkem?
Není.
A
co
policie?
Ta
ho
nechá
jít.
Nejlepší
vláda
je
ta,
která
vládne
nejméně,
napsal
kdysi
filozof
amerického
individualismu.
Naše
policie
výrok
zřejmě
zná
a
upravila
si
ho
do
následující
podoby:
Nejlepší
policista
je
ten,
který
umí
přehlédnout,
co
si
zamane.
I
pokus
o
ublížení
na
zdraví.
O
důvod
víc,
aby
člověk
policii
obdivoval.