Tenisky,
džíny
a
pár
na
kolejích
života
Jan
Foll
Dnes
večer
(20.05
hod.)
má
na
prvním
programu
premiéru
televizní
adaptace
Topolovy
divadelní
hry
Kočka
na
kolejích,
jejíž
inscenací
v
listopadu
1965
zahájilo
svou
činnost
Krejčovo
Divadlo
za
branou.
Novou
verzi
režíroval
PETR
KOLIHA
(1956),
který
zároveň
působí
jako
šéf
jedné
z
tvůrčích
skupin
ČT,
orientované
na
původní
dramatickou
tvorbu.
o
Proč
jste
se
rozhodl
upravit
a
režírovat
text
starý
téměř
třicet
let?
Kočku
na
kolejích
jsem
už
více
než
před
deseti
lety
chtěl
dělat
jako
divadlo
v
pražském
Rubínu.
Zde
také
začala
moje
spolupráce
s
Ondřejem
Pavelkou
a
přes
Rubín
jsem
se
později
dostal
i
k
panu
Topolovi.
Potom
už
jsem
jen
dlouho
snil
a
sbíral
odvahu
udělat
Kočku
jako
film.
Teprve
loni
jsem
ovšem
pochopil,
že
to
vlastně
nejde,
a
rozhodl
se
pro
zvláštní
cestu
televizního
filmu,
natočeného
ve
studiu
s
kontaktním
zvukem.
Pokusil
jsem
se
tak
zároveň
vyrovnat
s
kontrastem
stylizace
a
realismu
v
Topolově
textu.
Architekt
Luděk
Souček
mi
udělal
úžasnou
hyperrealistickou
scénu
s
opravdovou
trávou
a
loužemi,
kde
byli
i
mravenci
a
pavouci.
Tehdy
jsem
asi
začal
chápat
i
pojem
virtuální
reality.
Bylo
to
vlastně
děsivé:
člověk
vstoupil
ze
sluncem
zalité
chodby
do
noční
krajiny
ve
studiu.
o
Televizní
přepis
se
realizoval
letos
koncem
března,
ve
vaší
režii
pak
vznikla
i
divadelní
verze
uváděná
v
Činoherním
studiu
v
Ústí
nad
Labem...
S
Ondřejem
Pavelkou
a
Sabinou
Královou
jsme
se
po
televizním
natáčení
cítili
jaksi
nevybití
a
nabídka
ústeckého
uměleckého
šéfa
Jiřího
Pokorného
nám
přišla
vhod.
V
divadle
už
jsme
ovšem
nepracovali
tak
docela
pietně:
dekorace
bezútěšné
zastávky
je
současná
a
celková
aktualizace
je
razantnější.
Kočku
na
kolejích
bych
si
docela
rád
zkusil
někdy
udělat
ještě
do
třetice,
třeba
právě
v
Rubínu...
o
Nepřekážel
vám
při
práci
fakt,
že
hra
svým
duchem
evokuje
spíš
šedesátá
léta?
Čím
vás
vůbec
tak
oslovila?
Tenhle
text
mám
ze
všech
Topolových
her
nejraději:
pro
jeho
jednoduchost
i
hloubku,
pro
jeho
lyrický
pohled
na
tragédii
života.
Teprve
po
revoluci
jsem
si
uvědomil,
jak
jsou
Topolovy
hry
právě
svou
lyrikou
vlastně
aktuální,
politické
a
nadčasové.
Postavme
Kočku
před
dnešního
diváka
zavaleného
reklamou,
americkými
seriály,
kurzovními
lístky
a
celou
tou
naší
báječnou
civilizací
a
zatají
se
nám
dech...
Některé
otázky
zůstávají
věčné,
stejně
jako
zůstávají
věčné
některé
symboly.
Třeba
takový
symbol
tenisek
a
džínové
bundičky
kupodivu
přežil
z
šedesátých
let
dodnes.
A
na
takovýchto
zdánlivě
malicherných
detailech
jsme
s
herci
budovali
celou
hru.