Škola
života:
řešení
adaptivní,
nebo
závislá?
Pavel
Kovář,
Geobotanik,
univerzitní
výzkumník
a
pedagog
Ještě
než
začal
školní
rok,
jsme
se
dověděli,
že
jednou
z
nejpalčivějších
starostí
pro
náš
pražský
obvod
je-
dětská
kriminalita.
Pod
hranicí
plnoletosti
se
mladým
ochutnávačům
metod
podsvětí
nemůže
celkem
nic
stát.
U
nás
na
škole
vysoké
se
zase
mocně
krade.
Pro
muzeálnost
vybavení
univerzity
spíš
jen
nehlídané
peněženky
nebo
odložené
fotoaparáty;
rozpadající
se
staré
typy
počítačů,
pokud
vůbec
nějaké
jsou,
za
to
nestojí.
Ohlásí
se
například
mladistvý
umývač
oken
s
kbelíkem
v
ruce
a
než
mu
posloužíte
smetáčkem
na
prach,
sám
je
v
prachu
a
s
ním
něco
cenného.
Zavolaná
policie
odmítne
příchod
na
místo
do
té
doby,
než
někdo
doběhne
na
náš
centrální
úřad
a
opatří
pro
ni
povolení
ke
vstupu
na
akademickou
půdu.
Nevím
o
tom,
že
by
se
už
někdy
něco
s
úspěchem
vyšetřilo.
Výsledkem
je
doporučení-
dejte
si
pokud
možno
všude
pancéřové
dveře
a
klíče
od
nich
do
nezcizitelného
trezoru.
Kde
na
to
vzít,
lépe
nerozvádět.
Články
o
natažené
dlani
jednotlivých
ministerstev
(LN
29.
8.)
před
schvalováním
rozpočtu
na
příští
rok
provokují
k
úvaze
nad
strukturou
vydávání
peněz
(zatím
známe
jen
globální
proporce,
takže
vše
je
v
rovině
teoretické).
Jestliže
ve
státě
New
Hampshire
začne
geometricky
narůstat
kriminalita
mladistvých,
veřejnost
ocení
svou
přízní
vládní
akt
zvýšení
výdajů
na
boj
se
zločinností.
Takové
dobré
opatření
nakonec
udělá
každá
druhá
vláda,
zvlášť
půjde-
li
o
opatření
předvolební.
Je
to
snazší
než
investovat
do
prevence-
do
výchovy
generací
na
všech
frontách,
protože
je
obtížněji
specifikovatelné,
jaké
konkrétní
položky
to
obnáší:
finance
na
zvláštní
programy,
antifeminizační
polepšení
učitelských
platů
nebo
nasazení
přísných
akreditačních
komisí?
V
každém
případě
se
jedná
o
dva
radikálně
odlišné
přístupy
k
reflexi
problémů.
První
(záplatování
následků)
se
zove
řešením
závislým,
druhé
(předcházení
příčinám)
řešením
adaptivním,
přizpůsobivým.
První
má
účinek
bezprostřední
(krátkodobý
anebo
žádný),
druhé
je
systémovější
a
sklízí
plody
postupně,
v
delší
perspektivě.
První
zdroj
trampot
ignoruje,
druhé
zohledňuje
souvislosti.
První
vyhovuje
byrokracii,
druhé
je
adhockratické
(ad
hoc
sestavený
tým,
pracovní
skupina
nebo
instituce
má
za
úkol
soustředit
se
během
své
dočasné
existence
na
klíčovou
strategii,
resp.
nastavení
podmínek
prostředí
pro
vyřešení
narostlého
problému).
Příklad:
vysoké
školství
a
věda
s
přetrvávající
vnitřní
i
vnější
emigrací
mozků,
oddělené
resortně
i
legislativně,
nemohou
žít
v
efektivní
symbióze
bez
systémových
změn.
Ministerstvo
školství,
tělovýchovy
a
mládeže
se
utkává
s
velkoobjemovou
výchovou
na
základních,
učňovských
a
středních
školách
a
nemůže
ošetřit
vědu
kompetenčně
tlačenou
na
univerzity.
Ač
to
zní
kacířsky
v
době
množících
se
výroků
o
snižování
počtu
ministerstev
(tedy
státní
byrokracie?)-
nepomohlo
by
rozkvětu
myšlenkovému,
informačnímu
a
technologickému,
jako
leckde
ve
světě,
malé,
adhockratické
ministerstvo
pro
vysoké
školství
a
vědu
coby
funkční
prostředek
péče
o
něco,
co
bylo
v
minulosti
moc
a
moc
podlomeno?
A
bez
čeho
vyspělý
svět
nikdy
nedoženeme?