Ještě
jednou
k
darovací
dani
Jiří
Kozák,
advokát
Obsah
vyjádření
prvního
náměstka
ministra
financí
ČR
(LN
3.
8.)
k
mému
článku
(LN
13.
7.)
mě
nutí
znovu
reagovat
a
učinit
několik
poznámek.
Tvrzení,
že
jsme
všichni
povinni
platné
normy
respektovat
a
dodržovat,
což
je
základ
demokracie,
pořádku
a
prosperity,
je
správné
a
nelze
než
s
ním
souhlasit.
Paradoxní
však
je,
když
další
obsah
vyjádření
je
s
tímto
tvrzením
v
hlubokém
rozporu.
Není
pravdou,
že
zákon
č.
357/
1992
Sb.
založil
v
§
10
povinnost
dodanit
daní
darovací
rozdíl
mezi
cenou
zjištěnou
znaleckým
posudkem
a
cenou
sjednanou
v
případech,
kdy
cena
sjednaná
byla
nižší
než
cena
zjištěná.
Paragraf
10
upravuje
základ
daně
z
převodu
nemovitostí,
a
nikoli
daň
darovací.
Těžko
může
tedy
zakládat
povinnost
platit
darovací
daň.
Předmět
darovací
daně
upravuje
§
6
a
ani
ten
žádnou
takovou
povinnost
nezakládá.
Není
pravdou,
že
důvodem
této
úpravy
bylo
zabránit
případné
dohodě
mezi
kupujícím
a
prodávajícím
o
kupní
ceně
blížící
se
nule
a
že
tímto
postupem
by
mohla
být
vynulována
daňová
povinnost.
Sám
pracovník
ministerstva
odpovědný
za
tuto
oblast,
JUDr.
Dunovský,
totiž
v
komentáři
k
§
10
cit.
zákona
(SAGIT,
Ostrava,
1993)
ve
shodě
s
mým
stanoviskem
konstatuje,
že
účastníci
kupní
smlouvy
si
sice
mohou
podle
Občanského
zákoníku
i
vyhlášky
č.
393/
1991
Sb.
dohodnout
cenu
nižší,
pro
účely
vyměření
daně
z
převodu
nemovitostí
je
však
základem
daně
cena
zjištěná
podle
vyhlášky
č.
393/
1991
Sb.
a
není
v
tomto
případě
rozhodující
výše
kupní
ceny
nebo
ceny
sjednané
dohodou.
Z
porovnání
různých
případů
poplatníků-
osob
zařazených
do
jednotlivých
skupin
podle
spřízněnosti
těchto
osob-
vyplývá,
že
prvnímu
náměstkovi
nezáleží
na
tom,
kdo
je
poplatníkem
daně,
neboť
přehazuje
takovou
povinnost
na
kupujícího,
aniž
by
k
tomu
měl
jakýkoli
zákonný
důvod.
Počítá
daň
jako
celek,
je
mu
jedno,
od
koho
ji
dostane,
a
konstatuje,
že
výsledek
srovnání
nemusí
být
až
tak
dramatický.
Ve
státě,
kde
podle
čl.
II
Listiny
základních
práv
a
svobod
lze
ukládat
daně
jen
na
základě
zákona,
je
tato
počtářská
ekvilibristika
opravdu
pozoruhodná.
Je
příznačné,
že
ve
vyjádření
není
ani
náznak
argumentů,
které
by
vyvracely
můj
právní
názor.
Proto
kladu
ministerstvu
financí
ještě
jednu
v
tomto
ohledu
zásadní
otázku:
Existovaly
v
roce
1993
pro
nemovitosti
ve
smyslu
zákona
č.
526/
1990
Sb.,
o
cenách,
smluvní
ceny?
Pokud
ano,
jak
je
možné,
že
je
rozdíl
mezi
cenou
zjištěnou
a
cenou
sjednanou
považován
ministerstvem
za
bezúplatné
nabytí?