Cestou
etatizace
rozhodčího
soudnictví?
JUDr.
Alois
Wagner,
CSc.,
Ústav
státu
a
práva
ČAV
Parlamentu
České
republiky
byl
předložen
k
projednání
vládní
návrh
zákona
o
rozhodčím
řízení
a
o
výkonu
rozhodčích
nálezů.
Tento
vládní
návrh
zákona
obsahuje
některé
nové
momenty,
které
lze
obtížně
sloučit
s
povahou
rozhodčího
soudnictví,
jak
se
jeví
ve
své
tradiční
podobě
i
stavu
známém
v
západních
demokratických
státech
(zejména
též
v
Evropské
unii).
Považuji
proto
za
důležité
upozornit
na
ta
ustanovení
vládního
návrhu,
která
by
měla
být
bedlivě
zvážena
a
přehodnocena
tak,
aby
zákon
byl
s
povahou
rozhodčího
soudnictví
v
souladu.
Podstata
rozhodčího
soudnictví
spočívá
v
tom,
že
se
smluvní
strany
určitých
soukromoprávních
vztahů
(hospodářských,
obchodních,
zejm.
mezinárodních)
mohou
dohodnout,
že
případné
spory,
které
při
plnění
smluvních
závazků
vzniknou
(nebo
vznikly),
nebude
rozhodovat
jinak
příslušný
státní
soud,
ale
že
tyto
spory
budou
řešeny
v
rozhodčím
řízení.
Rozhodování
sporu
může
být
přeneseno
na
rozhodce
ad
hoc
nebo
na
stálý
rozhodčí
soud
(nestátní
institucionalizovaná
podoba
rozhodčího
soudnictví).
Soukromoprávní
povaha
sporu
se
tak
promítá
i
do
sféry
procesní.
Instituce
rozhodčího
soudnictví
slouží
usnadnění
obchodních
styků
tím,
že
má
umožnit
jeho
subjektům
rychlé,
pružné
(od
různých
formalit
oproštěné)
a
odborným
požadavkům
odpovídající
řešení
sporů.
Vykonatelnost
nálezů
rozhodčích
soudů
v
cizích
státech
je
pak
zabezpečena
mezinárodními
úmluvami.
Typickým
rysem
rozhodčího
soudnictví
je
jeho
zásadní
nezávislost
na
státu-
autonomie.
Tato
nezávislost
rozhodčího
soudnictví
by
měla
být
v
různých
státech
na
stejné
úrovni.
Z
povahy
rozhodčího
soudnictví
vycházel
též
text
dosavadní
právní
úpravy
v
bývalé
Československé
republice
(zák.
č.
98/
1963
Sb.,
o
rozhodčím
řízení
v
mezinárodním
obchodním
styku
a
výkonu
rozhodčích
nálezů,
§§
47
a
48
zákona
č.
422/
1980
Sb.,
o
hospodářských
stycích
se
zahraničím).
Institucionalizované
rozhodčí
soudnictví
představoval
a
představuje
Rozhodčí
soud,
který
byl
svého
času
zřízen
při
Československé
obchodní
a
průmyslové
komoře.
Tento
rozhodčí
soud
měl
v
rámci
svého
přičlenění
k
Československé
obchodní
a
průmyslové
komoře
potřebnou
míru
autonomie,
jaká
je
nutná
k
jeho
existenci
jako
nezávislého
orgánu,
který
má
nestranně
rozhodovat
spory
mezi
stranami.
Je
třeba
zde
říci,
že
Rozhodčí
soud
při
ČsOPK
si
svou
kvalifikovanou
a
nestrannou
rozhodovací
činností
získal
značný
kredit
v
zahraničí
i
doma,
což
se
obráží
i
v
poměrně
značném
počtu
smluvních
doložek,
v
nichž
strany
určují
tento
rozhodčí
soud
k
rozhodování
sporů,
které
mezi
nimi
mohou
vzniknout.
Kompetence
rozhodčího
soudnictví
u
nás
byla
až
dosud
omezena
na
rozhodování
sporů
mezi
subjekty
z
různých
států
(mezinárodní
hospodářské
a
obchodní
vztahy).
Je
třeba
uvítat,
že
nová
úprava
v
souladu
s
tržním
hospodářstvím
založeném
na
soukromém
vlastnictví
rozšiřuje
kompetenci
rozhodčího
soudnictví
do
budoucna
i
na
spory
mezi
subjekty
tuzemskými.
V
tomto
rozšíření
kompetence
rozhodčího
soudnictví
spočívá
hlavní
přínos
nové
úpravy,
kterou
představuje
vládní
návrh
zákona
o
rozhodčím
řízení
a
výkonu
rozhodčích
nálezů.
Vládní
návrh
zákona
obsahuje
však
na
druhé
straně
některá
ustanovení,
která
nejsou
v
souladu
s
povahou
rozhodčího
soudnictví
a
která
se
odchylují
od
úprav
západních
demokratických
států.
Jde
tu
zejména
o
ustanovení,
podle
nichž
vede
ministerstvo
spravedlnosti
seznam
rozhodců,
rozhoduje
o
tom,
kdo
v
tomto
seznamu
může
být
zapsán,
případně
kdo
z
tohoto
seznamu
bude
vyškrtnut.
Ministerstvo
vydává
i
rozhodčí
osvědčení,
že
je
v
seznamu
zapsán.
Přitom
se
řízení
v
této
věci
na
ministerstvu
spravedlnosti
řídí
správním
řádem
(srovnej
ust.
§§
4,
5
a
6
vládního
návrhu
zákona).
Nelze
ani
souhlasit
s
tím,
že
do
seznamu
rozhodců
může
být
zapsán
pouze
státní
občan
České
republiky
a
ten,
kdo
získal
vysokoškolské
vzdělání
(§
4
odst.
2
vl.
návrhu
zák.).
Všechny
tyto
nové
podmínky,
které
by
měla
zavést
nová
úprava
obsažená
v
citovaném
vládním
návrhu
zákona
o
rozhodčím
soudnictví,
vzbuzují
vážné
pochybnosti
a
nelze
je
akceptovat
již
nejen
proto,
že
se
dostávají
do
rozporu
s
postulátem
sbližování
právního
řádu
České
republiky
s
právními
řády
členských
států
EU,
ale
i
proto,
že
se
dostávají
do
rozporu
se
samou
povahou
rozhodčího
soudnictví.
Je
třeba
brát
též
v
úvahu,
že
existuje
stále
Rozhodčí
soud
při
ČsOPK,
který
požívá
důvěry
zahraničních
subjektů.
Smluvní
rozhodčí
doložky,
zakládající
pravomoc
rozhodovat
spory
mezi
našimi
subjekty
a
subjekty
zahraničními,
obsahuje
řada
uzavřených
obchodních
smluv
a
smluv,
které
jsou
či
budou
uzavírány.
I
když
problematika
Rozhodčího
soudu
při
ČsOPK
není
v
citovaném
vládním
návrhu
řešena,
některá
jeho
ustanovení
se
ho
podle
mého
soudu
nežádoucím
způsobem
dotýkají.
Předkládaný
vládní
návrh
zákona
o
rozhodčím
řízení
je
třeba
vidět
v
souvislosti
s
vládním
návrhem
zákona
o
sloučení
Československé
obchodní
a
průmyslové
komory
s
Hospodářskou
komorou,
v
němž
se
ve
srovnání
s
dosud
platným
ustanovením
§
48
zák.
č.
42/
1980
Sb.
zjevně
omezuje
autonomie
Rozhodčího
soudu
při
ČsOPK.
Zamýšlený
trend
etatizace
rozhodčího
soudnictví
se
tak
výrazně
promítá
i
do
míry
jeho
autonomie,
která
je
ve
světě
obecně
považována
za
samozřejmou.
Stranou
pozornosti
nelze
ponechat
ani
tzv.
intertemporální
ustanovení
§
52
citovaného
vládního
návrhu
zákona,
podle
kterého
§§
4
až
6
nabývají
účinnosti
výjimečně
již
dnem
vyhlášení
(tj.
ustanovení
o
tom,
kdo
může
být
rozhodcem
a
o
seznamech
rozhodců
vedených
ministerstvem
spravedlnosti).
Platností
tohoto
ustanovení
by
činnost
dosavadního
Rozhodčího
soudu
byla
paralyzována.
Škody,
ať
již
materiální
či
nemateriální,
které
by
tím
vznikly,
by
byly
pochopitelně
značné.
Ztráta
kreditu,
jak
známo,
se
získává
znovu
jen
obtížně.