ODS
na
křižovatce
Bohumil
Pečinka
Občanská
demokratická
strana
zatím
nežije
normálním
stranickým
životem.
Toto
suché
konstatování
nemluví
ani
tak
proti
straně
samé,
jako
je
spíš
svědectvím
o
nehotovnosti
českého
stranicko
politického
systému
jako
takového.
Typickým
příkladem
je
situace
v
nejsilnější
české
politické
straně.
Pro
západoevropské
politické
strany
je
charakteristická
existence
několika
názorových
proudů,
které
vesměs
před
sjezdy
soupeří
o
většinu.
Na
české
politické
scéně
naopak
převládá
představa
o
stranách
jako
jednolitých
názorových
blocích
a
každá
odchylka
je
považována
za
zradu.
V
Občanské
demokratické
straně
má
tento
problém
ještě
subtilnější
rozměr.
Vznik
každé
názorové
platformy
totiž
musí
začít
otázkou:
Jaký
vztah
zaujmout
k
osobě
Václava
Klause?
Není
tajemstvím,
že
premiér
není
příznivcem
institucionalizovaných
frakcí
v
ODS.
Navíc
každý
menšinový
proud
by
musel
začít
právě
vymezením
vůči
osobě
premiéra
a
jeho
názorům,
což
je
mnohdy
i
nad
dobře
míněné
síly
leckterého
z
poslanců.
Snad
i
proto
jsou
zatím
pokusy
o
artikulaci
odlišných
názorů
tak
nevěrohodné.
Daleko
závažnějším
problémem
ODS
je
nevyjasněný
mechanismus
tvorby
a
realizace
politiky.
V
zásadě
existují
tři
mocenská
centra,
mezi
nimiž
vázne
základní
komunikace.
Především
je
to
výkonná
rada,
složená
ze
zástupců
okresů
a
ministrů
ODS,
dále
poslanecký
klub
a
nakonec
politické
grémium,
složené
z
ministrů,
které
řeší
aktuální
problémy
dne.
Integrativní
osobností
v
rámci
tohoto
mocenského
trojúhelníku
měla
původně
být
osoba
výkonného
místopředsedy.
Nicméně
Petr
Čermák
chápe
politiku
spíše
jako
prostředek
k
realizaci
svých
chlapeckých
snů,
a
tak
je
ho
častěji
vidět
za
volanty
rychlých
aut
nebo
na
fotbalových
stadionech.
Proto
například
otázka
typu,
kdo
má
mít
hlavní
podíl
na
vypracovávání
zákonů,
je
v
ODS
dosud
nezodpovězena.
Z
této
kompetenční
nevyjasněnosti
těží
především
předseda
Klaus,
který
má-
díky
své
schopnosti
pružně
reagovat
a
improvizovat-
rozhodující
vliv
na
znění
přijímaných
návrhů.
Odvrácenou
stranou
podobného
stylu
práce
je
nesystematičnost,
takže
často
dochází-
slovy
Miroslava
Macka-
k
adhocracii.
Jinak
řečeno,
problémy
se
řeší,
až
když
hoří,
nebo
jsou
stranickým
bagrem
odsouvány
na
zítřek.
Hlavním
tématem
příštích
měsíců
však
bude
dlouhodobá
strategie
ODS,
včetně
podoby
programu.
Na
veřejnosti
je
tato
otázka
vnímána
jako
spor
Klaus
versus
Zieleniec.
Nejde
však
o
banální
mocenské
přetahování,
ale
o
konflikt,
v
němž
se
zračí
hlubší
programové
odlišnosti.
Počátky
spadají
už
do
období
před
kopřivnickým
kongresem,
kdy
ministr
zahraničí
navrhl
zpřesnit
cíle
ODS.
Na
IV.
kongresu
pak
přišel
s
požadavkem
na
vypracování
krátkodobého
a
dlouhodobého
programu.
Ten
první
měl
být
jakýmsi
harmonogramem
konkrétních
iniciativ
ODS
do
roku
1996.
Dlouhodobá
vize
by
zase
měla
orientovat
stranu
na
období
po
transformaci,
která
je
dnes
jádrem
programu
ODS.
Premiér
něco
podobného
zatím
odmítl
a
jak
mj.
ukázala
poslední
Aréna,
chce
ještě
nějaký
čas
na
veřejnosti
operovat
s
velkými
tématy
(transformace,
inflace,
vstup
do
EU).
Otázkou
zůstává,
jak
ještě
dlouho
bude
omílání
globálních
témat
pro
voliče
přitažlivé.
Skrytý
konflikt
mezi
oběma
politiky
pak
přešel
v
otevřený
po
Zieleniecově
odmítnutí
ústavního
zákona
o
vyrovnaném
rozpočtu.
Snad
právě
proto
se
na
posledním
politickém
grémiu
dokonce
mluvilo
o
demisi
ministra
Zieleniece.
Z
premiérova
iniciativního
návrhu
tentokrát
ještě
sešlo.
Zda
se
plíživá
studená
válka
záhy
stane
horkou
nebo
tento
spor
bude
východiskem
pro
odlišné
názorové
formování
uvnitř
strany,
zůstává
zatím
nezodpovězeno.