Poločas
bankovní
nerovnováhy
Ivana
Krčálová
Česká
spořitelna
minulý
týden
zveřejnila
svůj
zájem
získat
šestnáctiprocentní
podíl
v
České
bance.
Týden
před
tím
převzala
téměř
beze
zbytku
AB
Banku
Mladá
Boleslav.
Investiční
a
poštovní
banka,
která
vznikla
v
lednu
sloučením
dvou
peněžních
ústavů,
zase
před
dvěma
měsíci
koupila
více
než
tříčtvrtinový
podíl
v
Regiobance
Hradec
Králové.
Zdá
se
tak,
že
období
masového
vzniku
nových
bank
v
České
republice
brzy
vystřídají
procesy
jdoucí
spíše
opačným
směrem.
Restrukturalizace
bankovního
kapitálu
totiž
musí
být
logickým
důsledkem
dosavadního
nerovnoměrného
vývoje
v
českém
bankovním
sektoru.
V
ČR
dnes
operuje
57
bank.
Pouze
čtyři
z
nich
však
existovaly
již
před
listopadem
1989.
Ostatní
začínaly
na
absolutní
nule.
Bez
depozit,
bez
pobočkové
sítě,
bez
kvalifikovaného
personálu
a
také
bez
klientů,
kteří
by
jim
přinesli
tolik
potřebné
primární
zdroje.
Aby
nové
úvěrové
instituce
vůbec
mohly
začít,
byly
nuceny
nakupovat
relativně
drahé
sekundární
zdroje
od
velkobank
a
bojovat
o
přízeň
vkladatelů
o
poznání
vyššími
úroky.
Poměr
sil
mezi
velkými
a
malými
bankami
se
však
přesto
nezměnil.
Proti
bývalým
státním
velkobankám,
v
kterých
je
soustředěna
drtivá
většina
všech
primárních
vkladů,
stále
stojí
prakticky
celý
zbytek
bankovního
sektoru.
Handicap
malých
bank
tak
přetrvává.
Relativně
stále
vysoké
úroky
z
depozit
nutí
tyto
peněžní
instituce
poskytovat
i
relativně
drahé
úvěry.
Vezmeme-
li
v
úvahu
zjednodušenou
logiku,
že
na
vysoké
úrokové
sazby
je
v
řadě
případů
ochoten
přistoupit
pouze
špatný
podnikatel,
dospíváme
k
závěru,
že
drahý
úvěr
rovná
se
vysoké
riziko.
Vysokému
riziku
se
samozřejmě
lépe
ubrání
silný
než
slabý
jedinec.
Aby
mohla
banka
vytvořit
dostatečné
rezervy,
potřebuje
dostatečný
zisk.
A
nyní
se
dostáváme
zpět
k
otázce
zdrojů
a
ke
slabé
kapitálové
vybavenosti
většiny
bank,
která
v
řadě
případů
nedosahuje
ani
základního
minima
předepsaného
Českou
národní
bankou.
I
toto
může
představovat
tlak
na
kapitálové
propojování
s
jinými
peněžními
institucemi.
Má-
li
být
v
českém
bankovním
sektoru
dosaženo
rovnováhy,
která
je
nutná
pro
stabilitu
jak
celku,
tak
i
jednotlivých
bank,
je
třeba,
aby
vznikaly
banky
střední
velikosti,
které
by
vytvořily
protiváhu
velkým
bankám
a
vyplnily
tak
onu
nebezpečnou
destabilizující
mezeru.
Bankovní
domy
tohoto
řádu
by
však
logicky
měly
vzniknout
spojením
malých
bank,
a
to
nejlépe
na
bázi
rovnocenného
partnerství.
Soudě
podle
zmíněných
případů
České
spořitelny
a
Investiční
a
poštovní
banky
dochází
zatím
pouze
k
pohlcování
malých
ryb
velkými.
Tento
proces,
který
může
nerovnoměrnost
českého
bankovního
sektoru
spíše
prohloubit,
je
však
v
dnešní
době
zřejmě
přirozený.
Ze
začarovaného
kruhu,
který
vznikl
už
v
roce
1990,
asi
není
jiné
východisko.
Protože
dvěma
slabým
partnerům,
kteří
se
sloučí,
pravděpodobně
jejich
svazek
k
velkému
prospěchu
nebude.
Zvláště
když
jeden
z
nich
je
nemocný,
jako
byla
například
AB
Banka.