Renesanční
synkopy
Recenze
HUDBA:
Předposlední,
sobotní
den
festivalu
Pocta
katedrále
měl
všechny
předpoklady
k
tomu,
aby
Pražany
toužící
po
víkendovém
odpočinku
zaujal
svou
odlehčenou
dramaturgií.
Tradiční
odpolední
varhanní
koncert,
který
v
Loretě
představil
rakouského
varhaníka
Hanse
Haselböcka,
totiž
večer
v
Míčovně
Pražského
hradu
vystřídalo
vystoupení
maďarského
Mandelova
kvarteta,
muzikantů
proslavených
po
Evropě
svým
netradičním
přístupem
k
interpretaci
populárních
písní
a
tanců
minulých
století
(hlavně
renesance
a
baroka).
I
když
soubor
hrál
fantasticky
(něco
podobného
jsem
v
tomto
žánru
doposud
živě
neslyšel),
představení
mělo
drobnou
vadu
na
kráse-
uskutečnilo
se
pro
pouhých
dvacet
posluchačů.
Smůla,
za
kterou
asi
pořadatelé
ze
Správy
Pražského
hradu
nemohou.
Maďaři
buď
v
současné
době
lidi
tolik
nelákají,
anebo
v
létě
jaksi
vůbec
nejsme
na
styk
s
dobrým
uměním
zvyklí.
Čím
mne
Mandelovci
tolik
zaujali?
Schopností
strhnout
posluchače
a
virtuózním
přednesem.
Robert
Mandel
na
niněru
zahraje
dokonce
i
glissanda
a
nástroj
se
pod
jeho
rukama
rozzáří
množstvím
zvukových
barev-
netušil
jsem,
přiznávám,
že
něco
takového
lze
na
niněru
vůbec
dokázat.
Jejich
přístup
k
rytmu
je
výrazně
odlišný
od
souborů
obdobného
zaměření,
bubeník
(a
zároveň
i
cembalista)
István
Márta
se
neomezuje
na
hraní
nekonečně
dlouhých
ostinat,
nýbrž
improvizuje,
nevyhýbá
se
synkopám
a
dokonce
ani
polyrytmům.
Připočteme-
li
k
tomu
hbitou
flétnu
Gábora
Kallaye,
dokonalou
souhru
celého
ansámblu
a
jeho
schopnost
dát
hudbě
tah,
jaký
mají
dneska
většinou
jazzové
nebo
rockové
kapely,
nedivíme
se,
že
soubor
tráví
dnes
víc
času
v
zahraničí
než
doma
a
vystupuje
v
Los
Angeles
nebo
Sydney
v
sálech
s
patnáctitisícovým
obecenstvem.
Robert
Mandel
mi
po
koncertě
řekl:
Snažíme
se
o
to,
aby
pop
renesance
nebo
baroka
byl
pro
dnešního
posluchače
stejně
atraktivní
jako
tenkrát.
Vždyť
i
tehdy
se
lidé
při
této
hudbě
bavili,
tančili,
jedli
a
milovali.
Nechceme,
aby
se
to
z
této
hudby
vytratilo.
Koncert
Haselböcka
pro
mne
ovšem
představoval
určité
zklamání.
Nevím,
zda
jsem
varhaníka
zastihl
nervózního
či
nedostatečně
připraveného,
či
zda
za
nepřesnosti
mohl
těžko
ovladatelný
nástroj
v
Loretě.
V
každém
případě
doprovázela
celý
koncert
rytmická
nepřehlednost
(viz
tabulatury
Jana
z
Lublinu
nebo
Fantazie
c-
moll
J.
K.
Kuchaře)
a
nepřesnost
intonační
v
podobě
četných
přehmatů.
Nepříznivý
dojem
ještě
umocnila
celková
rozladěnost
nástroje.
Interpretační
záměr
byl,
zdá
se,
dobrý,
jak
se
nakonec
ukázalo
v
přídavcích.
Při
nich
se
varhaník
konečně
uvolnil
a
zahrál
s
bravurou
a
leskem,
tak,
jak
se
od
něj
očekávalo.
Snad
mu
tedy
opravdu
chyběla
ještě
jedna
zkouška!
Pavel
J.
Kalina
Pocta
katedrále-
Hans
Haselböck-
varhany.
Loreta,
Praha
3.
září.
Pocta
katedrále-
Mandel
Quartet.
Míčovna
Pražského
hradu,
3.
září.