Balkán,
svět
a
my
Komentář
Jan
Rybář
První
náměstek
ministra
zahraničí
ČR
Alexandr
Vondra
navštívil
minu
týden
Záhřeb,
Sarajevo,
Bělehrad
a
Skopje.
Oficiálně
proklamované
cíle
cesty
byly
dva:
udržet
politické,
případně
ekonomické
kontakty
a
seznámit
se
s
perspektivami
řešení
balkánské
krize.
Ty
se
nepochybně
splnit
podařilo.
Hlavní
význam
cesty
však
leží
v
poznatcích
získaných
na
místě
a
v
dojmech.
Ty
se
nedají
v
Praze
vyčíst
ze
zpráv
tiskových
agentur
nebo
z
hlášení
ambasád.
Mohly
by
se
proto
stát
základem
více
koncepční
a
konzistentní
poliky
ČR
vůči
tomuto
regionu.
Tato
politika
byla
v
minulých
letech
značně
kontroverzní.
Počínaje
výrokem
premiéra
Klause
o
nemožnosti
určit
viníka
nepřehledného
konfliktu
až
po
tzv.
Baudyšův
mírový
plán.
Omlouvat
podobné
proklamace
originalitou
nebo
svébytnostní
názoru
není
možné,
příčinou
chybných
závěrů
byla
zejména
hluboká
neznalost
problematiky.
Lze
očekávat,
že
ta
by
po
Vondrově
návštěvě
mohla
z
našich
politických
kruhů
alespoň
částečně
zmizet.
Z
tohoto
hlediska
byla
nesporně
nejdůležitější
jednodenní
zastávka
v
Bělehradu
a
setkání
s
ministrem
zahraničí
SRJ
Jovanovi,
vicepremiérem
Simi
a
dalšími
politiky.
Sebejistá
válečnická
rétorika,
často
ani
nekamuflovaná
polopravdami
diplomatického
jazyka
a
přátelskými
úsměvy,
musela
české
delegaci
jednoznačně
odpovědět
na
otázku,
kdo
je
kdo
na
Balkáně
a
co
vlastně
chce.
Další
vývoj
konfliktu
na
Jadranu
je
těžko
odhadnutelný.
Jen
jedno
je
téměř
jisté:
po
krátkém
oddychovém
čase
letních
měsíců
vypukne
válka
znovu.
Odhady
se
liší
pouze
v
tom,
jakou
podobu
bude
mít,
jakou
roli
v
něm
bude
hrát
pět
velmocí
sdružených
v
tzv.
kontaktní
skupině
a
nepřenese-
li
se
do
dalších
oblastí.
V
bývalé
Jugoslávii
se
dnes
nehraje
jen
o
osud
jejích
obyvatel,
ve
hře
je
i
střet
mocensko-
politických
doktrín
Ruska
a
Západu.
Bylo
by
nanejvýš
zapotřebí,
aby
Česká
republika
úměrně
svému
významu,
závazkům
a
hodnotám,
k
nimž
se
hlásí,
svůj
postoj
zcela
jasně
profilovala.