Smrt
Kavčím
horám
nehrozí
Ladislav
Jakl
Smrt
veřejněprávní
televize
by
podle
vyjádření
Iva
Mathé
způsobilo
omezení
prostoru
pro
vysílání
reklam
v
České
televizi.
ČT
spolyká
za
rok
skoro
tři
miliardy.
Zhruba
třetinu
příjmů
tvoří
právě
výnosy
z
reklam.
Zdá
se
přehnané
mluvit
o
smrti
v
souvislosti
s
možným
třetinovým
poklesem
příjmů
v
mamutí
instituci,
která
se
dodnes
vypořádává
s
neefektivitou
socialistického
předchůdce.
Ale
dobrá.
Věřme,
že
výši
příjmů
je
třeba
v
zájmu
diváka
zachovat.
Důležitější
než
výše
příjmu
je
totiž
druh
zdroje.
Pokud
by
ČT
bez
miliardy
umřela,
nechť
jsou
zvýšeny
tzv.
koncesní
poplatky
z
padesáti
na
pětasedmdesát
korun.
Veřejněprávní
média
jsou
na
principu
poplatků
přímo
založena.
Komerční
média,
jako
každé
podnikání,
jsou
závislá
na
přízni
zákazníků.
Čím
vyšší
sledovanost,
tím
vyšší
cena
za
reklamu.
Existuje
však
názor,
že
na
programové
požadavky
náročné
menšiny
by
se
nedostalo,
a
tak
máme
i
vysílání,
které
na
sledovanosti
nezávisí.
Platí
ho
všichni
uživatelé
televizorů,
ať
už
sledují
pouze
jiné
kanály
nebo
třeba
video.
Náš
zákonodárce
v
obavách,
že
si
ČT
nevystačí
s
penězi
poplatníků,
umožnil
i
jí
podnikání
a
vysílání
reklamy.
Tak
se
veřejněprávní
televize
místo
nástrojem
služby
veřejnosti
stala
subjektem
trhu.
Na
škodu
samotné
ČT
a
jejímu
zamýšlenému
charakteru.
Obavy
z
ohrožení
národní
kultury
komerčními
televizemi
měly
totiž
paradoxně
za
následek
skutečnost,
že
u
nás
veřejněprávní
televizi
vlastně
vůbec
nemáme.
Podnikající
ČT
se
dostala
pod
tlak
inzerentů,
takže
více
než
na
plnění
potřeb
veřejnosti,
jak
jí
ukládá
zákon,
se
stejně
jako
komerční
televize
orientuje
hlavně
na
boj
s
konkurencí
a
honbu
za
co
nejvyšší
sledovaností.
Erotika
za
peníze
koncesionářů
je
opravdu
raritou.
Nezávislost
na
reklamě
by
přitom
pro
ČT
mohla
být
jen
výhodou.
Výhradně
nekomerční
zdroj
financí
by
jí
umožnil
i
takové
projekty,
o
nichž
tvůrci
v
privátním
sektoru
mohou
jen
snít.
Ještě
závažnější
je
ale
skutečnost,
že
do
citlivé
rovnováhy
poptávky
a
nabídky
na
trhu
inzerce
přichází
zásadní
vnější
prvek.
Je
známo,
jak
dotace
či
dumping
mohou
zdeformovat
přirozenou
tvorbu
cen,
a
tím
i
efektivní
rozmísťování
kapitálu.
Celkový
trh
inzerce
u
nás
se
odhaduje
na
sedm
miliard.
Zhruba
třetinu
z
toho
připadá
na
televizní
reklamu.
Částka,
kterou
dostává
Česká
televize
z
koncesionářských
poplatků,
je
srovnatelná
s
celkovou
kapacitou
televizního
reklamního
trhu.
ČT
si
pak
s
cenou
reklamy
může
dělat,
co
chce.
Tím
zásadně
brzdí
rozvoj
soukromého
televizního
vysílání,
neboť
nízkou
cenou
reklamy
se
tato
oblast
stává
nerentabilní
pro
investory.
Proto
je
možné,
že
index
CPT,
tedy
cena,
kterou
od
inzerenta
dostane
televize
za
každou
tisícovku
diváků,
je
u
nás
ve
srovnání
s
jinými
zeměmi
mnohem
nižší,
než
odpovídá
kupní
síle
našeho
průměrného
spotřebitele.
Česká
televize-
tím,
že
žije
z
koncesionářských
poplatků,
a
může
se
tedy
podbízet
na
inzertním
trhu-
deformuje
ceny
reklamy
i
ve
všech
ostatních
médiích.
Dovedeno
do
konce:
koncesionářské
poplatky
končí
z
důvodu
poklesu
inzertních
cen
v
kapsách
inzerujících
firem.
Pravda,
jsou
i
takové
země,
kde
veřejněprávní
televize
reklamu
vysílají.
Jenže.
V
některých
z
nich
si
může
koncesionář
vybrat
adresáta
poplatku.
V
některých
zemích
je
část
koncesionářského
poplatku
přerozdělována
i
privátním
provozovatelům
vysílání.
V
některých
zemích
veřejněprávní
televize
nesmějí
vysílat
reklamu
alespoň
v
nejsledovanějších
časech.
Jsou
to
sice
jen
polovičatá
opatření,
ale
i
v
západní
Evropě
je
demonopolizace
vysílání
věcí
novou
a
stále
se
vyvíjející.
Navíc
ve
všech
těchto
zemích
tvoří
výnosy
z
koncesionářských
poplatků
jen
zlomek
reklamního
trhu.
BBC,
nejklasičtější
veřejněprávní
televize
světa,
reklamy
nevysílá.
V
USA
zákonem
zřízené
televize
se
zákonem
zajištěnými
finančními
zdroji
vůbec
neznají.
Naše
řešení,
kdy
ČT
vybírá
rozinky
toho
nejlepšího
ze
všech
koncepcí,
je
opravdu
svérázné.
Občas
se
objeví
argument,
že
ČT
je
omezena
již
tím,
že
smí
vysílat
menší
podíl
reklamního
vysílání
než
televize
soukromá.
To
je
však
argument
dost
pokrytecký.
Komerční
televize
povolené
kvótum
stejně
nemůže
využít,
protože
vyšší
podíl
reklam
by
už
odrazoval
diváky.
Naopak
nižší
povolené
procento
ČT
nijak
nermoutí.
Stáhla
reklamu
z
mnohem
méně
sledovaného
druhého
programu
na
první.
Rada
pro
vysílání
upozornila
ČT
na
protiprávnost
takového
postupu.
Vyšší
podíl
pro
reklamu
získala
i
nočním
vysíláním
teletextu,
které
započítává
do
celkového
vysílacího
času.
Většinu
takto
získaného
reklamního
času
pak
ČT
napřela
do
nejsledovanějších
a
nejlépe
placených
časů,
kde
má
teď
více
reklamy
než
televize
komerční.
Omezením
reklamy
by
jen
zesílil
veřejněprávní
charakter
ČT
a
komerční
televize
by
nebyly
zatlačeny
do
poloh
ultrakomerčních.
Smrti
se
takové
řešení
moc
nepodobá.